Před rokem se ve Spojených státech a Mexiku objevil nový chřipkový virus typu A (H1N1) a tak zvaná prasečí chřipka se rychle rozšířila po celém světě. V červnu 2009 vyhlásila Světová zdravotnická organizace chřipkovou pandemii. Ta ještě zdaleka neskončila. Virologové, epidemiologové a lékaři bilancují její první rok a hledají řešení pro blízkou i vzdálenější budoucnost.
Vnímaví teenageři Odborníci se shodovali v tom, že nová chřipková pandemie jednou zákonitě přijde. Nebylo však jasné, jaký vir ji vyvolá, kdy k tomu dojde a jak vážné budou následky.
Naštěstí se nenaplnil katastrofický scénář, podle kterého mohl být nový virus zabijákem srovnatelným s původcem španělské chřipky z roku 1918. Ten připravil o život 40 až 300 milionů lidí.
Počet obětí prasečí chřipky lze zatím jen odhadovat. Podle prvních analýz amerických epidemiologů vedených Cécile Viboudovou z amerického Národního institutu zdraví však mohly mít už první vlny prasečí chřipky vážnější následky, než se na první pohled zdá.
Viboudová a její kolegové zjistili, že v roce 2009 zemřelo více Američanů než v předchozích letech. Odhaduje, že prasečí chřipka se na tomto nárůstu podílela 44 000 úmrtími. Počet obětí byl ve srovnání s následky běžné sezonní chřipky dvojnásobný a vyrovnal se následkům poslední chřipkové pandemie z roku 1968.
Také ve zkracování života byla prasečí chřipka „výkonnější“ než běžné sezonní chřipky. To je dáno i tím, že starší lidé byli k novému viru výrazně odolnější než mladší ročníky. Tři čtvrtiny lidí nakažených prasečí chřipkou byly ve věku do třiceti let. Ve většině zemí světa byla k prasečí chřipce nejvnímavější věková skupina teenagerů ve věku od 10 do 19 let. Každé tak mladé oběti se zkrátí předpokládaná délka života mnohem více než seniorovi.
Podle prvních analýz se ukázaly k prasečí chřipce jako překvapivě odolné malé děti ve věku do pěti let. Vážné komplikace hrozily naopak těhotným ženám. Ty mají pozměněné funkce imunitního systému, a jsou proto náchylnější k infekci. Srdce a plíce nastávajících matek jsou vystaveny zvýšené zátěži a chorobu hůře zvládají. Ve Spojených státech tvoří těhotné ženy jedno procento populace. Přesto na ně připadalo pět procent všech úmrtí na prasečí chřipku.
V následujících letech nelze očekávat výraznější zlepšení. Minulé pandemie chřipky přicházely obvykle v několika vlnách, přičemž pozdější ataky mívaly vážnější následky. Na jižní polokouli by mohla druhá vlna prasečí chřipky propuknout s tamějším nástupem zimy už během několika týdnů. Odborníci odhadují, že pandemický virus vydrží řádit dva až pět let. Během této doby získá většina populace k viru určitou odolnost a virus „zkrotne“ na sezonní chřipku.
První fordka versus moderní auto Nové pandemické viry vznikaly ve dvacátém století výlučně zásadní obměnou „součástek“ viru -genů pro bílkoviny hemaglutinin a neuraminidázu. Španělská chřipka z roku 1918 měla hemaglutinin H1 a neuraminidázu N1. To se odráží v jejím označení H1N1.
V roce 1957 se objevil virus H2N2 s novým hemaglutininem H2 a novou neuraminidázou N2. V roce 1968 oběhla svět pandemie vyvolaná virem H3N2 vybaveným novým hemaglutininem H3.
Vědci čekali, že další pandemie neporuší toto pravidlo a obávali se variant chřipkových virů s hemaglutininem H9 nebo H5, jímž je vybaven například virus ptačí chřipky H5N1. Nový pandemický virus se „starým“ hemaglutininem H1 očekával jen málokdo. Imunita proti virům H1N1, jež se objevily v roce 1918, však za devadesát let v lidské populaci oslabila a nabídla novému pandemickému viru s hemaglutininem H1 široké pole působnosti. Nový pandemický virus přeskočil na člověka z prasat. Ani to není při zpětném pohledu velké překvapení. Prasata vykrmovaná na farmách žijí jen krátce a chřipkový virus má k dispozici stále nová a nová zvířata, která se s ním ještě nikdy nesetkala. V praseti se virus nepere s narůstající imunitní obranou a není nucen k výraznějším proměnám. Lidé jsou za život nakaženi jedním a tím samým typem viru mnohokrát a uspějí u nich jen ty viry, které se dokázaly pozměnit.
Zatímco lidské viry H1N1 se rychle vyvíjely, jejich prasečí protějšky se příliš neměnily a od lidských virů H1N1 se nakonec lišily asi jako první fordka od moderního automobilu z počátku 21. století. Lidský imunitní systém nebyl na zvládnutí „archaického“ prasečího viru připravený.
Dnešní virus pandemické prasečí chřipky má v některých ohledech mnohem blíže k původci španělské chřipky než k virům H1N1, jež ještě nedávno vyvolávaly sezonní chřipku. To je také důvod, proč jsou senioři vůči prasečí chřipce odolní. V dětství nebo raném mládí se střetávali s viry, jež byly „potomky“ viru španělské chřipky a nestačily se ještě příliš změnit. Pomalu se vyvíjející prasečí virus měl k těmto dávným lidským virům v mnoha ohledech blízko.
Americký virolog Gary Nabel z Národního institutu pro alergii a infekční nemoci v Bethesdě je přesvědčen, že virus prasečí chřipky z roku 2009 bude do určité míry kopírovat evoluci, jakou prodělal ve dvacátém století virus španělské chřipky. Tyhle změny se vědcům podařilo zrekonstruovat analýzou starých variant chřipkových virů H1N1 uchovaných v zamražených vzorcích.
Výzkumníci plánují úpravy virů s předstihem tak, aby odpovídaly předpokládaným postupným změnám vznikajícím spontánně u „přírodního“ pandemického viru H1N1. To může v budoucnu usnadnit a urychlit vývoj nových vakcín.
Když se na podzim roku 2009 rozšířil po světě nový pandemický virus chřipky, nebyla proti němu ještě k dispozici vakcína.
Pokračování na straně 34
Dokončení ze strany 33
Lékaři se proto začali vážně zabývat otázkou, nakolik může obyvatelstvo chránit prodělané očkování proti sezonní chřipce. Ve Spojených státech a Kanadě bylo proti sezonní chřipce očkováno 30 až 40 procent obyvatelstva a i relativně slabá ochrana by byla z hlediska celé populace významná.
Kanadští epidemiologové využili k zodpovězení této otázky jedinečného systému, který využívají k takřka průběžnému sledování účinnosti vakcín proti chřipce. Pokud navštíví pacient s příznaky chřipky lékaře zahrnutého do systému kontroly, je odebraný vzorek rychle otestován na chřipkový virus. Zároveň s výsledky testu jsou do databází uloženy další údaje o pacientovi.
Z dat nasbíraných v kanadských provinciích Britská Kolumbie a Alberta vyplynulo, že u pacientů očkovaných v létě roku 2008 proti obyčejné sezonní chřipce stoupalo riziko nákazy pandemickou chřipkou až 2,74krát. Data kanadské epidemiology zaskočila, a rozhodli se proto provést obdobná sledování i v provinciích Ontario a Quebec. Také tyto dodatečné studie potvrdily, že očkování proti sezonní chřipce zvyšuje riziko nákazy pandemickou chřipkou. Naštěstí se nepotvrdilo podezření, že lidé očkování proti sezonní chřipce mají i závažnější průběh onemocnění pandemickou chřipkou. Epidemiologové zatím nemají pro nežádoucí efekt vakcíny proti sezonní chřipce rozumné vysvětlení.
Ve světě byly kanadské výsledky přijaty se značnou skepsí. Čtyři obdobné studie ze Spojených států a Austrálie nezjistily, že by očkování proti sezonní chřipce zvýšilo riziko nákazy pandemickou chřipkou. Dvě studie z Mexika naopak prokázaly, že očkování proti sezonní chřipce před pandemickou chřipkou chránilo. Riziko nákazy tam klesalo o 35 až 73 procent. V souladu s kanadskou studií se zdají být jen výsledky americké studie, která hodnotila efekt očkování proti sezonní chřipce u příslušníků americké armády.
O autorovi| Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi.
