Poslední deštivé dny projasnilo slunce. Kroky stovek lidí míří k velikému parku zvanému Šumarice. Pomalu kráčejí, s pokorou a úctou, míjejí četné kamenné památníky, které odkazují na děsivé události druhé světové války. Právě tady, v Kragujevaci, městě ležícím, jak se zde s oblibou říká, v samém srdci Srbska a proslaveném zejména výrobou legendárních jugoslávských aut Zastava, se ve čtvrtek konaly hlavní vzpomínkové akce. Uplynulo přesně 69 let od masakru, při němž byly nacisty organizovaně zastřeleny skoro tři tisíce civilistů. Nejmladšímu bylo jedenáct let a jedenáct měsíců.
„Přišlo vojsko ztrestat rebelii. Plavý major chodí po čaršiji, zakaboněn ssaje cigaretu. Dobrého nic nevěští ty oči, studené a tvrdé jak dva nože. Okamžitě velel pozatýkat všecky muže v městě, staré, mladé, se starostou Markovićem v čele,“ napsal český básník Petr Křička.
Masakr byl odplatou nacistů za partyzánskou akci v okolí nedalekého Horního Milanovce, při níž zemřelo nebo bylo zraněno více než třicet vojáků z řad okupantů. Trest byl neúměrně vysoký, za jednoho zemřelého vojáka mělo svým životem zaplatit sto civilistů, za raněného padesát.
„Lidé byli shromážděni už dva dny před samotným vykonáním popravy v provizorních barácích. Němci jich vybrali více, než bylo třeba, a později propustili ty, jejichž povolání bylo nezbytné pro fungování nacistické správy, pekaře, lidi, co uměli německy,“ vypráví Vladan Kostadinović, zabývající se historií masakru. Muži ve věku od 16 do 60 let chodili ve skupinách jako ovce na porážku. Popravy trvaly několik dní.
Mezi oběťmi bychom našli i žáky a učitele, odvedené přímo ze školních lavic. Jedním z nich byl i učitel Miloje Pavlović, který se stal doslova legendou. Odmítl Němci nabízenou milost a se slovy „Střílejte, já i teď učím“ se rozhodl neopustit své žáky. Smrt tak všem v jednom okamžiku odzvonila jejich poslední hodinu.
Vyučování z roku 1941 dosud neskončilo „Pamatuji si na ty žáky i učitele. Byl jsem jen o několik málo let mladší. Učitel Pavlović byl velmi vážný, možná i trochu strohý, zachovával si určitý odstup od žáků, ale byl pilný a velmi inteligentní,“ vzpomíná dnes na národního hrdinu Veljko Marković. Bylo mu tehdy dvanáct let a dosud nemůže zapomenout. „Bylo nás pět bratrů v rodině, dva odvedli, my ostatní jsme zůstali. Chtěli jsme se podívat, co se tam děje, co bude s našimi sourozenci. Viděli jsme skupiny lidí, procházející kolem nás, za nimi vojáci s kulomety. Nic víc. Odešli jsme tedy domů a čekali, co bude. Otce a jednoho bratra večer pustili. Zůstal tam jen jeden z nás a byl zabit. Otec ho chtěl najít, ale Němci jej nechtěli na to místo pustit. Bylo to pro nás moc těžké.“
Vyučování z roku 1941 ale přece jen neskončilo. Každoročně je přesně 45 minut v rámci tzv. Velké školní hodiny věnováno vzpomínce na zemřelé žáky a učitele, prostřednictvím veršů, hudby a modliteb. Tento rok představili herci kragujevackého divadla a Dramatického studia dialog básní srbských a italských autorů. Recitaci doplnila hudba polského skladatele Pjotra Kumurovského v podání Akademického sboru Liceum. Hodinu místo obvyklého zvonění ukončily výkřiky nynějších žáků, vyjadřující naději na lepší budoucnost: „Ať každý říjen přinese více dobra!“
Vzpomínkových akcí se zúčastnilo i několik významných osobností. Mezi nimi i předsedkyně srbského parlamentu Slavica Djukićová Dejanovićová. Památku obětí masakru uctili položením věnce také zástupci ze zahraničí, například z Itálie, Slovenska, Rumunska nebo USA.
Během tří dnů v Kragujevaci proběhlo hned několik vzpomínkových akcí. Od výstav a promítání filmů, přes oficiální přijímání delegací, až po náboženské liturgie. Podle učitelů se ale masakr čím dál více stává „archeologickou“ záležitostí. „Žáky dnes toto téma tolik neinteresuje, alespoň už zdaleka ne tak, jako tomu bylo dříve. V hodinách se zmíní, ale nijak se nerozvádí,“ stěžuje si učitel dějepisu Bora Petronijević.
Inspirace i pro české básníky Vedení města, které je hlavním organizátorem vzpomínkových akcí, si vytyčilo za cíl šířit poselství o neopakování dějinných hrůz i mimo Kragujevac. „Chtěli bychom přispět tímto vzpomínáním k vyslání jakési zprávy míru,“ míní jeho starosta Veroljub Stevanović. Letos poprvé se tato myšlenka realizovala prostřednictvím internetu. Kragujevacký umělec Goran Dimić přišel s nápadem na performanci s názvem Regata míru. Na jedné z největších křižovatek města rozdával lidem vracejícím se ze vzpomínkových akcí modré šátky s obrazem ostrova, a to vše pod dohledem kamer s okamžitým přenosem na internet.
Kragujevac rozhodně není pro české země neznámý terén. V minulých stoletích sem přicházeli Češi, nejen jako vojáci či imigranti, ale také jako kvalifikovaní pracovníci, například do místní zbrojovky. Mnoho Srbů, kteří zde žijí, má české předky, ale to je bohužel většinou jediné, co o nich vědí. Velmi úspěšná je v současné době spolupráce mezi Jihomoravským krajem a regionem Šumadija s centrem v Kragujevaci. Ani válečné události v tomto městě nezůstaly Čechy nepovšimnuty. Tragický osud žáků a jejich učitelů inspiroval Františka Halase k napsání básně Boga mi a Petra Křičku k poémě Světlý oblak.
Po několik let o tomto pamětním dni nepršelo. Možná je to znak, alespoň podle místních, že světlá oblaka mohou přinést i jasnější budoucnost.
***
Masakr byl odplatou nacistů za partyzánskou akci v okolí nedalekého Horního Milanovce, při níž zemřelo nebo bylo zraněno více než třicet vojáků okupantů
O autorovi| LENKA ŠTEFLOVÁ, historička, studentka srbského jazyka
