Rozpady
Současná česká próza na tom není kdo ví jak dobře. Proto každé nové jméno vyvolává očekávání - vzbuzuje naděje. Nakladatelství Galén přispělo do tohoto procesu dalším titulem. Jeho autorem je Martin Vokurka (1962), civilním povoláním lékař, pracující v Ústavu patologické fyziologie.
Kniha přináší devatero povídek, jejichž čtení má velmi podobný průběh. Autor povětšinou nasadí nějaký bizarní motiv - třeba hned v úvodní Adopci se jedná o snahu adoptovat nebožtíka. Zápletka možná až příliš vycucaná z prstu, ale proč na tento způsob tvorby nepřistoupit - třeba se tím osvítí něco, co dosud zůstávalo ve stínu, a třeba i vtipně... Martin Vokurka však slibně započaté prózy nijak výrazně nerozvíjí, pouze je pečlivě, tedy příliš zdlouhavě dokončuje.
V jisté odlidštěnosti a také v chladu, s nímž o svých postavách - často nazývaných pouze příjmením - píše, se snad dá zahlédnout jakýsi dopad autorova povolání. V tomto směru jeho prózy v lecčems upomenou na povídky jiného píšícího lékaře - Petra Hrbáče. Jeho texty si však bizarnost a tajemno uchovávají po celou dobu, mají svůj vývoj a nesklouzávají k urputné efektnosti.
V závěrečné povídce Slova postavy mluví i o současné české literatuře: „Ostatně česká literatura není v sexu tak bohatá. Viewegh -banální. Ladislav Klíma - brr, to snad radši ne. A Ivan, taky Klíma -navodí dobrou atmosféru, je to vše plné slibů, ale pak se to celé nějak vytratí...“ Lépe se starat o sebe... Snad to Martin Vokurka, jak se píše ve Slovech, v další knize také „dotáhne do vlastního příběhu“. oh HODNOCENÍ LN *****
