Výstava Amedea Modiglianiho v Obecním domě v Praze je událostí. Bohužel trochu jinou, než bude řada návštěvníků očekávat.
Už v úvodu tiskové besedy organizátoři výstavy svůj vlastní počin zhodnotili jako skvost. V konfrontaci se samotnou expozicí působí podobné tvrzení jako parodie. Absence zásadních děl, malý počet exponátů v nefunkční architektonické instalaci a divácká podbízivost otevírají novou kapitolu výstavního podnikání v Čechách.
Přehlídku děl Amedea Modiglianiho a dalších umělců v Obecním domě pořádá Galerie Vernon, kterou provozuje paní Monika Burian Jourdan. Jako kurátorka je pod projektem podepsaná Serena Baccaglini z Itálie, prezentovaná jako významná odbornice na Modiglianiho dílo a autorka zásadních výstav Picassa a Dalího. V době internetu není nesnadné zjistit, že podobná velikášská tvrzení patří k nadnesené rétorice celého projektu. Smutné je, že ji nekriticky přebírají i mnohá média.
Na výstavě najdeme deset olejomaleb Amedea Modiglianiho, slavného malíře pařížské školy. Dále řadu jeho kreseb, náčrtků a dokumentárních fotografií. Jsou zde také zastoupena díla některých jeho přátel či příbuzných. Jako zvláštní bonus je vystaveno několik obrazů Františka Kupky ze soukromých sbírek. Nesourodá skupina exponátů je však příliš malá na sály Obecního domu, zvláště pokud se s výstavním prostorem nijak architektonicky nepracuje a exponáty se pouze mechanicky umístí na stěny.
Levý sál připomíná čekárnu, kde jsou rozvěšené dokumentární fotografie z Modiglianiho života. Jsou vyzvětšovány na fotoplátno v nesmyslně obřích formátech, snad aby nahradily nedostávající se díla. Druhý sál působí o něco málo méně řidším dojmem. Přesto i zde je jasné, že se koncepce výstavy scvrkla na možnost získat co nejvíce výtvorů slavného autora nebo děl s ním nějakým způsobem souvisejících. To platí i o náhodné skupince Kupkových obrazů.
Některé sdělovací prostředky papouškují, že Serena Baccaglini objevila fotografii z pařížského salonu roku 1912, kde byla díla obou umělců vystavena. „Objevit“ tuto fotografii přitom lze v celé řadě publikací. Dílo obou umělců, vedle
***
AMEDEO MODIGLIANI
náhodného sousedství na skupinové výstavě, ve skutečnosti nemá žádnou souvislost. Tedy pokud pomineme frázi z doprovodných textů, že oba malíři byli „sví“. A propos texty. Ty ve výstavě jsou neuvěřitelně obecné a nešikovně přeložené z angličtiny. Největším vkladem kurátorky je tak její zdůrazňovaná potřeba k Modiglianimu přistupovat s vášní.
Spojení Modiglianiho a Kupky je spíše výsledkem snahy shromáždit slavné umělce za každou cenu, jako když chceme do muzikálu obsadit co nejvíce hvězd. Způsobem prezentování uměleckých děl jde však opravdu o jakousi muzikálovou variantu výtvarného umění. Z mála je třeba dostat maximální efekt. Proto musí být výstava co nejpřístupnější, co nejvíce naplňovat očekávání průměrného diváka, dojmout ho. Celý podnik je současně zaměřen na finanční návratnost. Sama galerie Vernon zdůrazňuje, že pokud nebude mít výstava dostatečný počet platících diváků, dostanou se do problémů.
Organizátoři proto aktivizují stereotypy o nepochopeném malíři, který se stal slavným až po smrti. Výsledkem je našlehaný, sentimentální kýč, výtvarná soap opera, výstava pro ženy, které touží milovat tak silně, aby po smrti partnera ze žalu vyskočily z okna, podobně jako to udělala Modiglianiho partnerka. Pokud by snad sentimentální rozměr Modiglianiho legendy přece jen někomu unikal, přímo v expozici se promítá hraný film Modigliani z roku 2004, který všechna klišé s ním spojená názorně předvádí. A aby toho nebylo dost, do výstavních sálů je pouštěna speciálně zkomponovaná romantická hudba.
Zjevná finanční náročnost čehokoliv, co se týká Modiglianiho originálů, organizátory nutí výstavu prezentovat jako zásadní počin. Rezignací na architektonické, ale i odborné zpracování výstavy přitom ustavují nový standard pro pořádání podobných výstav v Čechách. Galerie Vernon už v minulosti ráda riskovala svou pověst akcemi na hranici improvizace. Risk jí však tentokrát nevyšel, podobnou výstavou se galerie Vernon kompromituje a ztrácí část své dosavadní prestiže.
Aby všechna kritika nepadla jen na ni, je nutné zmínit i širší souvislosti. Podobně náročné výstavy je pro soukromý subjekt skutečně nesmírně obtížné zorganizovat. Na podobné blockbustery by tu měly být velké instituce, kterým však chybí ambice i schopnosti se do podobných projektů pustit. A nelze též nepřipomenout likvidaci promyšleného výstavního programu i týmu, který v minulosti v Obecním domě připravoval kvalitní výstavy. Svůj díl na inflaci hodnot spojených s výstavami nesou i média, pro která je nejdůležitější informovat o pojistné ceně vystavených děl, ale samotná kvalita a význam expozice jim uniká.
Amedeo Modigliani
Výstavní sály Obecního domu v Praze, otevřeno denně včetně pondělí do 28. 2. 2011
