Vladimir Vertlib je spisovatel, těžko ale říci jaký... Má židovské kořeny, pochází z Ruska, v mládí s rodiči prošel mnoho zemí, nyní žije v Rakousku a píše německy.
* LN Proč jste se nakonec usadil v Salcburku?
To je velmi jednoduché. Před patnácti lety jsem se seznámil se svou ženou, která žila v Salcburku. Já jsem žil ve Vídni a pendlovali jsme mezi těmito dvěma městy. Pak samozřejmě nastala otázka, kdo se přestěhuje ke komu. Aprotože já jsem se v životě už stěhoval tolikrát, tak jsem si říkal, že těch tři sta sedmnáct kilometrů po železnici už je taková maličkost.
* LN Jak vám jako spisovateli vyhovuje němčina?
Němčina není mým mateřským jazykem, tím je ruština, k níž mám daleko hlubší emocionální vztah. Ale já němčinu mám rád, i když k ní cítím, na rozdíl od ruštiny, stále ještě odstup. Nicméně řekl bych, že lépe jsem schopný se vyjádřit v němčině, s ruštinou jsou ale zase spojeny vzpomínky na dětství. Právě proto, že se v němčině necítím tak jistý, mě to nutí neustále si dávat pozor, co říkám, zda to říkám dobře.
* LN A navazujete tedy na ruskou, či německou tradici?
S ruskou literaturou jsem přišel do styku ještě předtím, než jsem začal sám číst. Maminka mi před spaním čítávala Puškinovy povídky. Potom přišla ta chvíle, kdy jsem jí knihu vzal z rukou a začal si číst sám. V mládí jsem tedy četl ruské klasiky. Když mi bylo třináct čtrnáct, tak jsem zase v Bostonu četl americké autory, kteří mě také velmi ovlivnili. Teprve od patnácti let, kdy jsme se usadili v Rakousku, jsem začal číst německy, kupříkladu Josepha Rotha.
* LN Vladimir Nabokov napsal většinu svého díla rusky a anglicky. V jakém jazyce tedy třeba čtete jeho knihy?
Nabokova čtu jak rusky, tak anglicky. To je jediný bilingvní autor, kterého mohu číst v obou jazycích... Ale musím podotknout, že žádný velký Nabokovův příznivec nejsem. Připadá mi příliš teoretický, distancovaný, studený, postrádám u něj zkrátka více smyslovosti a vřelosti. Byl to velmi inteligentní autor, který ovládal stylistické prostředky a jazyk, s nímž si pohrával... Představuju si ho jako ohromnou hlavu s ručičkama a nožičkama.
* LN Proč jste si ve Vídni po maturitě vybral studium národohospodářství, a nikoliv třeba germanistiku?
To je příhoda symptomatická pro můj život. Už po maturitě jsem si byl jistý, že chci psát, že budu psát. Ale po nejistotách emigrace jsem se neodvažoval vsadit hned na něco tak nejistého. Germanistiku bych asi patrně nestudoval, ale bývala by mě přitahovala slavistika a historie. Rodiče však chtěli, abych studoval něco pořádného. Říkali, že mě sice budou podporovat v čemkoliv, ale copak s tím? Po studiu historie a slavistiky bych mohl nanejvýš učit na gymnáziu... Co se týče techniky, to u mě nepřicházelo v úvahu, v přírodních vědách si dodnes připadám jako malé dítě, na medicínu jsem také nemohl, protože mi nešla chemie, a práva - právník byl můj otec... Takže takhle jsem nakonec došel k národohospodářství.
* LN Živil jste se někdy tím, co jste vystudoval?
Pracoval jsem ve statistickém oddělení jedné pojišťovny a potom v bance. Nebyl jsem nijak zvlášť úspěšný, své úkoly jsem si ale plnil bez problémů. Nicméně jsem cítil, že v tomto povolání bych nikdy šťastný nebyl. Nikdy bych se z místa řadového úředníka nikam neposunul - i proto, že jsem po tom netoužil. A když to je takhle, jde o důkaz, že vás povolání nenaplňuje. Navíc po roce, když už člověk ví, jak to všechno funguje, to začíná být nuda.
* LN A proč jste, když už jste tam tak seděl, nevymyslel alespoň nějaký dokonalý podvod?
Zamlada mi pro to chyběla patřičná drzost, dneska nevím... Ale podváděl jsem aspoň tak, že jsem měl dva šéfy, kteří se pořád nemohli shodnout na tom, co je mým úkolem, takže jsem je nechal se dohadovat, a mezitím jsem v práci psal - mimochodem i Vyhoštění.
* LN Ve Vyhoštění je nápadné, jak je vypravěč - čtrnáctiletý hoch - neustále jen ve společnosti rodičů, na kamarády pouze vzpomíná...
V tomto směru je kniha naprosto autobiografická. Jsem jedináček, který v době emigrace byl pořád ve společnosti rodičů. Z Ruska jsme odjeli do Izraele, odtud do Rakouska, do Itálie, do Rakouska, do Nizozemska, do Izraele, do Itálie, do Rakouska, do USA a zase do Rakouska. Proto jsem měl s rodiči velmi úzký vztah. Naše pozice - my proti celému světu - vedla až k určité izolaci.
* LN Narodil jste se v tehdejším Leningradě. Máte vůbec po tom všem pocit, že někam patříte?
Je to složité, můj dosavadní život je jako eintopf a každá zastávka v emigraci mu přidala určitou ingredienci - hlavně tedy lidé, které jsem tam potkal. Uvědomuju si, že pro mě jako pro autora to je velmi nosné, ale někdy už mám přesto toho eintopfu dost a stačila by mi čistá voda.
* LN A proč jste si ve svém knižním debutu Vyhoštění tedy ještě přimyslel další místo pobytu - lotyšskou Rigu?
Lotyšsko jsem použil jako místo, které dobře symbolizuje nezakotvenost mé rodiny. Židovská rodina mluvící rusky, která navíc žije v Lotyšsku - tedy utlačovaná menšina, jež je součástí ruské menšiny, která však tehdy vládla lotyšské většině. Přičemž projevy antisemitismu přicházejí jak od Rusů, tak od Lotyšů. Když se to takhle nahlédne, tak je to groteskní, což jsem se právě umístěním do Lotyšska snažil ještě vyostřit.
* LN Bylo nějaké místo z těch, na nichž jste s rodiči dočasně pobýval, kde se antisemitismus neprojevoval?
Pravděpodobně v Izraeli. Jako dítě jsem totiž do kontaktu s Araby nepřišel.
***
Můj dosavadní život je jako eintopf a každá zastávka v emigraci mu přidala určitou ingredienci - hlavně lidé, které jsem potkal
Vladimir Vertlib
Narodil se v roce 1966 do židovské rodiny v Leningradě. V roce 1971 s rodiči emigroval do Izraele, později následovaly další zastávky emigrantské anabáze. Nakonec se rodina usadila ve Vídni. Nyní žije v Salcburku jako spisovatel a novinář na volné noze. Dosud vydal knihy Abschiebung (1995), Zwischenstationen (1999), Das besondere Gedächtnis der Rosa Masur (2001), Letzter Wunsch (2003) a Mein erster Mörder (2006). Česky nyní vydalo jeho debut pod titulem Vyhoštění nakladatelství Kalich v překladu Hany Linhartové.
