Jak na procházku jarním březovým hájkem se vypravil Marek Dalík na svou misi za reportérem Daliborem Bártkem, když ho šel přesvědčovat, aby se „vykašlal“ na hříšného, ale bohužel potřebného poslance Petra Wolfa. Neslyšeli jsme bohužel celý záznam jejich rozhovoru, nevíme tudíž, zda Dalík nabídl Bártkovi protitéma (tajnosti kolem schůzky v hotelu Savoy před volbou prezidenta) a v jak přátelském duchu spolu hovořili. Nicméně i to, co jsme slyšeli, přináší zcela nečekaný pohled na hlavního premiérova lobbistu: to je nejďábelštější (hned po Šloufovi) z šedých politických eminencí tak naivní, že tak důležitý úkol plní takhle lehkomyslně?
Nevím, jak to mají zorganizované reportéři v ČT, ale v našem pořadu už odedávna máme proti podobným možným tlakům na reportéra jednoduchou pojistku: ve chvíli, kdy se reportáž roztočí, ji už reportér sám nemůže zastavit. Musel by složitě vysvětlovat dramaturgovi a šéfredaktorovi, proč se to zaseklo – a ti by nejspíš pojali podezření, že není něco v pořádku. (Já sám jsem tuhle milosrdnou, ale pravdivou výmluvu, že sám už nic zastavit nemůžu, použil v uplynulých patnácti letech asi šestkrát.)
To mediální manipulant Dalík neví, že reportáž se nezastavuje zdola, ale shora? To nemá své kanály na radu nebo na šéfy ČT, aby to zkusil provést aspoň trochu sofistikovaně? Jako by ve chvíli, kdy se za Bártkem vypravil, šlápl na nášlapnou minu. Znáte to přece z filmů: voják na ni šlápne, už ví, že našlápl svou smrt, ale ještě žije, jen nohu nesmí zvednout…
Naše veselá současnost je ale plná nenapravitelných naivků, kteří naprosto lehkomyslně našlapují podobné miny. Kauza nekonečného soudu o tom, existuje-li u nás justiční mafie, nebo nikoli, je dalším z příkladů. Kolik podobných výroků už zaznělo v té široké informační řece, která protéká myslí občana, aniž by tam zanechala trvalejší tůňku. Pamatuje si ještě někdo hejtmana Ratha s hitlerovským knírkem? A přitom rezonoval ve všech médiích sotva před pár týdny! Výrok Marie Benešové o justiční mafii by si nepamatoval už vůbec nikdo, kdyby ho sami dotčení znovu nevnesli na scénu. A čím víc se snaží přesvědčit, že žádná justiční mafie nejsou, tím jasnější kontury ta podivná partička našich právovládců dostává a na světlo boží vystupují její i dosud skryté odnože. Důležitý najednou není výsledek soudu (kvůli kterému to potrefení dělají), ale průběh, který nám, občanům, přesně říká, kdo je kdo, kdo je s kým a jak špinavé to všechno je. Dokonce i Renata Vesecká, hlava potrefených, přiznala, že asi byla chyba do toho soudu jít. Jenže kdo už minu našlápl, nohu zvednout nesmí…
Třetí nášlapná mina už vybuchla a jen zázrakem při ní nepřišel k vážnější újmě dvanáctiletý sběrač míčů na Spartě. Až dosud totiž všechny výbuchy petard, dělbuchů a dalšího svinstva, které na sportoviště nepatří, zasahovaly v přeneseném smyslu i doslova nepřátele. A dospělé nepřátele. My, normální, jsme se mohli rozčilovat, ale vrhači-psychopati, co to mají v hlavě posunuté, mohli mít škodolibou radost. Jenže teď trefili dítě. A vlastní dítě. Budoucí naději klubu.
Tuhle nášlapnou minu si našlápli sparťani sami svou přezíravostí a tolerancí k psychopatům na tribunách. Teď se jen ta noha zvedla – a je tu exploze do vlastních řad.
Být rodiči mladých sparťanských fotbalistů, žádného žáčka už sbírat míče na bojiště nepošlu. Měli by se spojit a pohrozit, že své děti vezmou jinam, neudělá-li Sparta opravdu něco zásadního. Zvlášť když svaz potrestal atentát na dítě trestem, kterému se viníci mohou jen smát.
