130 let

„Nechat knihy dva měsíce odpočívat“

Česko

Vstup zatím neznámého nakladatelství Sternberg na knižní trh se vydařil. Jeho první publikací se stalo knižní vydání souboru reportáží Jan Čepa (1902-1974) z jeho prázdninového pobytu v Anglii v roce 1923. Mladý autor je uveřejňoval na pokračování pod pseudonymem Jan Milovický v beletristické příloze Moravskoslezského deníku od dubna do května 1924. Knihu edičně připravil Mojmír Trávníček, který ji také opatřil doslovem. Tvoří jej přepracovaný úryvek z jeho monografie Pouť a vyhnanství: život a dílo Jana Čepa (Proglas 1996).

Pomyslné setkání Čapka s Čepem

Čep absolvoval dvouměsíční stipendijní pobyt organizovaný známou křesťanskou organizací ještě s dalšími kolegy z anglického semináře Viléma Mathesia. Jeli toutéž trasou jako Karel Čapek o rok později. Avšak zatímco fejetony tehdy již věhlasného dramatika byly vzápětí uveřejňovány v Lidových novinách a ještě téhož roku vyšly knižně, Čepovy reportáže postupně upadly v zapomnění. Přitom na tomto textovém materiálu jsou velmi dobře patrné základní myšlenkové směřování a poetické prostředky rozvíjené v jeho dalším prozaickém díle.

Oba autoři se v Anglii pomyslně setkali - Čep s přáteli navštívil v Londýně inscenaci Čapkovy hry R. U. R., jejímž zpracováním byl krajně rozčarován. Ostrovní diváci totiž „nechápali, z jakých temných zdrojů úzkosti a bolesti drama vyprýštilo, oč se v něm zápasí, co všechno se tu boří a loučí“, Čep byl zklamán z toho, že diváky zajímala pouze senzačnost příběhu a ojedinělého nápadu s umělými lidmi.

Podobně kriticky kniha prezentuje anglický životní styl. Typický a trochu klišovitý obrázek Anglie jako sebevědomé a hrdé mocnosti, tyjící z plodů své dlouhodobé koloniální historie, přitom není tak daleko od pravdy. Čep zavítal do Anglie v době, kdy se formovalo jeho náboženské smýšlení. To se v textech ukázalo na jeho sympatiích spíše pro ponurost a náboženskou vroucnost svatostánku v Canterbury než pro „národní“ chrám svatého Pavla, jenž mu symbolizoval anglickou povrchnost, chlad a odcizení.

Sám na dně propasti

V knize lze vydělit dvě linie. Ta první, základní, dokumentární, využívá prostředky publicistiky a cestopisu a je složena převážně ze zápisků reportážního a deníkového charakteru. S hlavní linií kontrastují lyrizující odbočky, zachycující dojmy z krajiny a vypravěčova vnitřního světa. Ten netvoří jen pochopitelné obavy a stesky mladíka, který podniká na svou dobu odvážnou cestu. Povaha těchto zkušeností je vesměs existenciální. Například v jednom z dní naplněných aktivitou v táboře YMCA hlavní hrdina náhle odchází stranou a „vzpomínka“ na jeho vlastní jméno v něm vyvolává představu rodného jazyka, ale především intenzivní pocit úzkosti: „Poodejdeš samoten do tmy a vyslovíš jméno svým mateřským dialektem. Jak to zamrazí, jako by tvé slovo spadlo na skálu a mrtvé se skutálelo k zemi. Jsi sám, sám na dně propasti.“ Otázky směřování lidské existence provázejí hrdinu ve chvílích jakéhosi ustrnutí mezi zvukem a tichem: „Všude je ticho, sotva uslyšíš lidský hlas, jen moře šumí a rozráží se o lodní boky, hučíc svou temnou melodii.“

Těmito tématy se bude zabývat také celé další Čepovo dílo. Podobně se malý Jeník v úvodní povídce Domek ze sbírky Dvojí domov, která vyšla jen o dva roky později než reportáže z Anglie, ptá: „Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?“

***

Dojmy z Anglie Jan Čep Vydalo nakladatelství Sternberg, Šternberk 2007. 120 stran.

Autor: