Vycházeli ze všeobecně přijímaného předpokladu, že výška horských vrcholů je výsledkem střetnutí dvou protichůdně působících sil: tektonických sil, které je vynesly vzhůru, a erozních sil, které naopak obrušují jejich štíty.
Dánští vědci porovnali poměr rozlohy a výšky velkých světových pohoří mezi 60. stupněm severní a jižní šířky. Do „koktejlu“ porovnávaných údajů ještě přibyla výška linie věčného sněhu v jednotlivých pohořích a model vlivu ledovcové eroze.
Výsledek jejich studie naznačuje, že hlavní limitující vliv na horské hřebeny má právě ledovci způsobená eroze nad linií věčného sněhu. Jen málokteré vrcholy si mohou dlouhodobě (samozřejmě z geologického hlediska) udržet výšku více než 1500 metrů, než je v dané zeměpisné šířce linie věčného sněhu. V tropickém pásu ležící Himálaj tak nejsou nejvyšším pohořím světa jen zásluhou rychlého vzájemného pohybu euroasijské a indické zemské desky. Díky své geogratické poloze mělo toto pohoří při svém růstu značnou výhodu.
