Pak natočil mimořádně úspěšný „eastern“ Bílé slunce pouště (1969) o ruském veteránu Suchovovi, který čelí cestou přes turkestánské pouště nástrahám basmačské bandy, která tu vládne po skončení občanské války. Snímek si s oblibou nechávali pouštět sovětští kosmonauti před startem z Bajkonuru. Další vynikající snímek Hvězda kouzelného štěstí (1975) o osudu tří žen, které následovaly své muže děkabristy do sibiřského vyhnanství, mířil v podtextu na stalinské gulagy a osudy vlastní rodiny.
V další dekádě pracoval jako televizní šéfdramaturg a k filmu se vrátil v roce 1980, kdy adaptoval Ostrovského drama Les a přišel s tituly Rozlučme se, dokud jsme se nepohádali dle Iskanderových povídek (1991) a Koně mě nesou (1996).
Zemřel v neděli 21. února na zápal plic po infarktu v Moskvě. Měl dceru Irinu, návrhářku filmových kostýmů.
Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
