Okázalé prohlášení Všem, jejichž hlas je slyšet, které burcuje před úpadkem vzdělanosti, by se dalo snadno zlehčit, pokud jsou pod ním podepsány zjevy Jana Cimického a Daniela Strože. Přestože si však drtivé většiny ostatních signatářů vážím, stejně přemítám, zda nezjednodušují, pakliže hovoří o všeobecném horším rozhledu dnešních absolventů škol, než měla generace rodičů, a o jejich nechuti vyznat se v historii, literatuře a výtvarném umění.
Mladí nebo staří, máte to prašť jako uhoď, pokud jde o povědomí, co kvalitního vzniká u sousedů. Nechoďme daleko. Jen se přiznejte, signatáři onoho prohlášení, kdy jste naposledy četli knížku ve slovenštině? Co vám říkají jména Daniela Kapitáňová, Jana Juráňová, Dušan Taragel a Marek Vadas? Jo, kdyby to byli fotbalisti a přestoupili do nějakého pražského klubu!
Dál. Nebýt toho, že výtečná kniha Pétrua Cimpoesua Simion Výtažník vyhrála Magnesii Literu a zjednala si pozornost, věděli bychom taky houby, jak vypadá současná rumunská próza, a nikdo by nepoděkoval firmě dybbuk, že ji objevila. Bez redaktora Jindřicha Jůzla z Odeonu bychom nepoznali román Den co den rodačky ze Šoproně Terézie Mory, žijící v Berlíně, pozoruhodné dílo s tématem středoevropanství a hledání identity po pádu železné opony či uhašení války na Balkáně. Vezměte si nakladatelství Havran, které v edici Kamikaze mapuje zvláště moderní finskou prózu, ale též mě uhranulo Maďarem Ádámem Bodorem a jeho brilantní orwellovskou Návštěvou arcibiskupa. Tihle nenápadní lidé dělají pro udržování přehledu nedocenitelnou práci, ale nejspíš to nikoho nezajímá.
Ještě horší je to s filmy. Šance spatřit v tuzemských kinech středoevropské snímky rovná se možnosti uslyšet pravdu od Jiřího Čunka. V roce 2004 se tu hrál jeden polský kousek. Předloni dva z Maďarska a Polska. Loni nic. Letos pouze Pálfiho Taxidermia. Všechny ty veleúspěšné distribuční firmy Bontonfilm, Falcon a Warner Bros. sázejí na multiplexové trháky a ať se starají jiní. Tím pádem se nezakoupily důležité tituly jako Smarzowského Veselka, Falkův Exekutor, Vranikova Černá káva nebo Bollókova Isčina cesta. Snad někdo zabere aspoň na Wajdovu Katyň.
Opěvuji proto Asociaci českých filmových klubů, která připravila putovní přehlídku Střední Evropa 2007, jež by měla největší mezery ve vědomostech zacelit. A ovšem společnost Artcam, která teď uvedla vítěze Zlaté palmy z Cannes, Mungiuův úžasný rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny ze sklonku Ceausescova režimu, jenž s mimořádnou silou dokládá věty z Děkanova prosince Saula Bellowa, že lidé tam žili „tajnými citovými životy. Lidská práva nemáte žádná, ale na druhou stranu mají citové nároky větší váhu“. V tomto případě je „zvažováno“ přátelství dvou studentek, z nichž jedna jde na ilegální potrat v prostředí všeobjímajícího zmaru, strachu a cynismu. K tak drásavé výpovědi o minulosti se naobědvaní čeští medvídci či lvové ani omylem dosud nevzepjali. Ejhle! Předevčírem „na Rumuny“ mládež skoro vyprodala bio Atlas. Třeba ještě není vše ztraceno.
***
Ještě horší je to s filmy. Šance spatřit v tuzemských kinech středoevropské snímky rovná se možnosti uslyšet pravdu od Jiřího Čunka.
