• Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Óda na kachnu

Česko

Celý svět žije v poklusu. Dny jsou bez ohledu na roční období stále kratší a kratší, na kávu už nechodíme do kavárny, ale raději si ji kupujeme v kelímku a pijeme ji při chůzi. Všichni dobře víme, kolik minut se tak ušetří... A stejně tak šetříme čas při jídle. Našim obědům či svačinám už pěkných pár let kralují fast foody, založené na prostinké rovnici: rychle uvařit – rychle obsloužit – rychle sníst! Doba, během níž urazí zmrzlý hranolek cestu z lednice do našich žaludků, netrvá ani deset minut.

Ale ne všichni se s postupující degradací stravovacích návyků hodlají smířit.

V Itálii již před lety vzniklo hnutí slow food, jež bojuje proti instantní kuchyni a všemi dostupnými prostředky podporuje důkladná domácí jídla, která se s láskou nejen vaří, ale také jedí. I když jejich příprava zabere třeba rovných deset hodin. Nepřeháním. Nedávno jsem na Kypru objevil nádhernou kulinářskou tradici. U každého venkovského domu stále stojí podivuhodné venkovní pícky. Nejsou však na chleba, jak by se na první pohled zdálo, ale připravuje se v nich národní pokrm kleftiko, pozvolna pečené skopového či jehněčího maso, které se v hliněných hrncích připravuje šest až osm hodin. Ale pozor. I u nás se před lety peklo podobným způsobem – když se šlo spát, šoupl se pekáč s masem do vyhřáté pece, ráno se jen trochu přitopilo a oběd byl hotový. Bylo to jednoduché, energeticky nenáročné a především, naprosto úchvatné. Nikdy bych tomu neuvěřil, kdybych to sám nevyzkoušel. Rozdíl mezi jednou a deseti hodinami pečení je totiž obrovský.

Kachnička dvanáct hodin pečená Po pravdě mě k tomu donutila manželka, jejíž kamarádka z Apetitu nám až do nebe vychválila recept na dvanáct hodin pečenou kachnu. A tak jsme se do toho o jedné sobotě pustili. Vstali jsme o sedmé, čerstvou kachnu (ze které jsme odřízli přebytečný tuk) jsme důkladně prosolili, potřeli kmínem, podlili trochou vody a šoupli ji do pekáče s pokličkou, který jsme strčili do trouby vyhřáté na pouhých 90 stupňů. Pak se dlouhé hodiny nic nedělo a i když v původním receptu stálo, že se kachna nemá špehovat a pekáč předčasně vytahovat ven, nedalo mi, abych se nepodíval. Co vám mám povídat, byla to hrůza. Po sedmi hodinách pomalého pečení jsem nahlédl pod pokličku a objevil ošklivě nažloutlou a nedovařenou kachnu plavající z poloviny ve vypečeném tuku. To nevypadalo dobře. V hlavě mi začalo šrotovat, jak z téhle kaše vybruslím, ale nakonec jsem našel odvahu a pokračoval v prapodivném experimentu až do konce. Zvýšil jsem teplotu na 120 stupňů a pokorně pekl dál. Už za krátkou dobu se vše začalo obracet k lepšímu. Kuchyní se rozlila nádherná vůně, která naznačovala, že nás čeká mimořádný zážitek. Po dvanácti hodinách jsem kachnu vyndal a hojně ji potřel medem. Všechen tuk jsem slil a kachnu nechal poslední hodinu zvolna dopékat v otevřeném pekáči. Ještě než nádherně zezlátla, připravil jsem medové zelí, bramborové noky a láhev neokázale příjemné frankovky od Jirky Horta ze Znojma (nazývá ji Franceska, tedy jako Frankovka z Česka). A byla to doslova báseň. Maso se rozpadalo na malé kousíčky a bylo křehké a nadýchané téměř jako šlehačka. Zvlášť prsíčka byla naprosto dokonalá. Sousta zalévaná doušky vína se rovnala pohádce pro dospělé.

Na pekáči nakonec zůstaly jen kostičky. V tu chvíli bych byl ochoten přísahat (a krví to podepsat), že do mekáče už nikdy v životě nevkročím. Ale nevěra světu vládne... Neuplynul ani týden, spěchal jsem na jakousi schůzku do Brna a žaludek mi kručel jak sedm nesladěných dechovek. A tu se mi před očima zjevil McDrive...

Autor: