Čelo bombardovacího proudu doletělo k poslední obrátce na cestě k Peenemünde. Mys Arkona na severním konci Rujany byl jen necelých 65 kilometrů od cíle a měl výrazný tvar, takže ho bylo možno v jasné úplňkové noci snadno rozeznat.
Bombardéry se stočily a zamířily k Peenemünde, přičemž jim četné zálivy na východním pobřeží Rujany poskytovaly ideální význačné body, aby mohly zachovávat kurz. Jeden kanadský pilot vzpomíná na krásný úplněk na jihu a na to, jak se stále víc bombardérů slétalo k místu konečného přiblížení.
„To, že se všichni dokážeme sejít, sletět na stejném místě a ve stejný čas tak daleko od domova, ve mně vyvolalo hrdost na naše navigační schopnosti.“
Mnohé letouny dorazily časně a kroužily nebo se vracely na dráhu letu nedaleko na sever od Peenemünde. Vedoucí bombometníci, zprvu zklamaní při pohledu na tenkou stratokumulovou vrstvu mraků, kterou měli před sebou, brzy s úlevou zjistili, že je těsně nad jejich operační výškou.
Plukovník letectva John Searby, hlavní bombometník, přiletěl bez nesnází a podnikl první přelet přes ostrov, na němž se nacházelo Peenemünde.
Jeho navigátorem byl major Norman Scrivener: „Když jsme se dostali k Peenemünde, měl jsem práci skončenou. Kurz zpátečního letu jsem vypracoval už předtím a neměl jsem co dělat, dokud jsme se neoctli nad cílem. Bylo to nad slunce jasnější. Všechno se rýsovalo jako na mapě a na modelu, který mi byl předveden v Huntingtonu. Viděli jsme všecko - bloky budov i volné prostory, železniční tratě, pokud na ně svítil měsíc, flíčky vody. Velice dobře se rýsovala pobřežní čára. Brzy se to ale změnilo - jako spousta jiných věcí. Plán byl vypracován, instruktáže provedeny a teď to mělo jít jako po másle; sotvaže jsme ale před zahájením vlastního náletu absolvovali první průlet ostrovem, vzpomínám si, že jsem viděl, jak od jednoho konce prostoru k druhému vystřelují pramínky kouře.“
Němci běžně aktivovali kouřovou clonu, ale jejich flak a světlomety zatím setrvávaly v nečinnosti, aby neupoutaly pozornost na cíl, který chránily.
V předchozích kapitolách se hodně psalo o významu značkování naváděčů pro výsledek náletu na tento malý cíl. Byly čtyři etapy, ale úspěch posledních tří a bombardování svazu plně závisely na úspěchu počátečního značkování, které teď mělo proběhnout. Následující tabulka uvádí tři prvky plánu. („Slepí značkaři“ byli naváděči, kteří vypustili cílové indikátory naslepo poté, co stanovili svou polohu pomocí radaru H2S. „Vizuální značkaři“ nevykonávali svou činnost, dokud bombometník rozeznával cílový bod vizuálně. „Red Spot Fires“ byl nový druh déle hořících značek, které se vzněcovaly barometricky ve výšce zhruba 930 metrů. „Zero“ nebo „Zero Hour“ [„nula“, respektive „hodina nula“] byl čas, kdy svaz zahájil bombardování.) PLÁN POČÁTEČNÍHO ZNAČKOVÁNÍ Za prvé. Šestnáct „slepých značkařů“ vypustí po jednom „redspotu“ na severní okraj ostrova Ruden, vzdálený 11 kilometrů od přibližovacího letu k prvnímu cílovému bodu. Tyto „redspoty“ má po celou dobu náletu přeznačkovávat třináct dalších posádek naváděčů, přičemž budou všem přibližujícím se posádkám, naváděčům a hlavnímu svazu zajišťovat poslední orientační bod těsně u cíle.
Za druhé. „Slepí značkaři“ poletí dál s úkolem shodit po třech červených cílových indikátorech a šestnácti světlicích co nejblíže k prvnímu cílovému bodu v čase nula minus 4 minuty až nula. Tyto radarem zaměřované červené cílové indikátory mají navádět vizuální značkaře na přibližnou polohu cílového bodu.
Za třetí. Šest vizuálních značkařů má v čase nula minus 2 minuty až nula plus 2 minuty přesně označit - každý jedním žlutým cílovým indikátorem - cílový bod. Nedorazil jen jeden letoun počáteční formace - „slepý značkař“; pro mechanickou závadu se cestou vrátil zpět. Ostatních šestnáct posádek se pustilo do plnění úkolu. Všechny letěly v lancasterech 7., 83., 97. a 156. perutě; halifaxy 35. a 405. perutě se aktivně zúčastní pozdějších etap plánu naváděčů. Počáteční značkaři letěli značně výš než značkaři hlavního sva- zu; „slepí značkaři“ se pohybovali ve výšce přibližně 4000 až 5000 metrů, což jejich radarům umožňovalo obsáhnout dostatečně velký prostor, aby mohli stanovit svou polohu. Vizuální značkaři zaznamenali vesměs výšku od 3430 do 4340 metrů. Sám začátek peenemündského značkovacího plánu se vyvíjel špatně. Naváděči dostali od svých radarových specialistů informaci, že ostrůvek Ruden bude na přístrojích H2S dobře vidět; jenže se ukázalo, že rozhodnutí použít Ruden jako značkovací bod je pro spojeneckou operaci tragédií.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany II
Většina „slepých značkařů“ ho na svých radarech neobjevila a „redspoty“ nesvrhla dříve, než dosáhla severního pobřeží poloostrova Peenemünde, neboť si je spletla s Rudenem.
Tito „slepí značkaři“ tedy poněkud zmateni letěli dál a shodili červené cílové indikátory na místo, jež považovali za první cílový bod - na sídliště. Jak vyšlo najevo, tato skutečnost byla pro počáteční etapu náletu osudová.
První značky svrhla ve 12.10 - o minutu dříve - posádka teprve jednadvacetiletého staršího naváděče, kapitána válečného letectva Briana Slada. Přibližnou polohu mnohých posádek při značkování či bombardování v různých etapách náletu znázorňuje jeden velice užitečný oficiální dokument.
Zachytily ji snímky terénních detailů, pořízené při bleskovém světle v době značkování či bombardování. Jedna mapa ukazuje přibližnou polohu osmi „slepých značkařů“ a prozrazuje, že šest z osmi umístilo značky asi 3200 metrů jižně od správného místa. Počáteční chyba způsobená minutím Rudenu o 3200 metrů zůstala zachována i při následném shozu cílových indikátorů. Na správném místě, přímo nad sídlištěm, byla jen jedna slepá značka.
Ostatních sedm se pro vzrůstající kouřovou clonu nebo z jiných důvodů nedalo usadit.
Velká část počátečních značek byla tedy umístěna 3200 metrů od cíle a jen mnohem menší skupina nad správným místem. Má se za to, že uznání za onen přesný výkon patří poručíku D. B. Clementsovi, operátorovi H2S v posádce poručíka L. W. Overtona od 156. perutě.
Potom přišli na řadu vizuální značkaři - všech šest bylo včas na místě -, kteří mohli přispět k záchraně situace. Jedna z posádek značky neshodila, jelikož bezpečně neznala svou polohu, a vyfotografovat druhou nebylo pro kouř možno.
Třetí posádka sice umístila žluté značky ještě dál na jih, než se nacházely špatně umístěné značky červené, ale zbývající tři - dvě od 83. perutě a jedna od 7. perutě - našly správný cílový bod a bez ohledu na zvětšující se německou kouřovou clonu ho označily. Jedním z úspěšných bombometníků byl kapitán válečného letectva Peter Cutchey. Jeho pilotem byl major S. Baker od 7. perutě.
„Přiletěli jsme brzy a stočili se k moři východně od Peenemünde, abychom co nejbezpečněji strávili nadbytečný čas. Měl jsem odtud nádherný pohled na celou oblast a rozeznával jsem celkový prostor našeho cílového bodu, i když nikoli jednotlivé budovy. Pozoroval jsem vypuštění kouřové clony, ale z mého hlediska jim nebyla moc platná.
Vraceli jsme se rychlým, velmi neuhlazeným kolébavým letem na cíl. Proč jsme se kolébali? Tubby Baker pokaždé letoun hodně natáčel, na posledním úseku ale letoun ustálil.
Říkával, že na zasahování cíle po přiblížení na zakřivené dráze jsem ten nejlepší bombometník. S chlápky jako Tubby Baker jsem takhle přežil třiadvacet bombardování. Lidé, co na to šli přímo a rovně a co dlouze nalétali na cíl, prostě nepřežívali. Tubby ale na posledních patnáct vteřin letoun vždycky stabilizoval.
Když jsme se dostávali na dohled, Tubby zamířil k červenému cílovému indikátoru, který už byl na místě, já jsem ho ale usměrnil dál na sever. V místě, kde měl podle mého odhadu být náš cílový bod, jsem uviděl skupiny domů, načež jsem na mapě objevil hřiště a poznal, že jsem nad správným cílem. Zaměřil jsem značky doleva od hřiště.
Spatřit cílový bod mi umožnily spíše světlice, které shodili předchozí naváděči, než měsíc. Taková světlice ozáří velký prostor. Moc jich nebylo, ale na to, abych viděl na zem, to stačilo.“
Vizuální značkaři dobře splnili svůj úkol, a když se objevily první posádky podpůrných pathfinderů, mohly nechat dřívější špatně umístěné značky bez povšimnutí a své zelené cílové indikátory svrhly z větší části nad sídliště. Avšak zmíněná činnost zabrala několik minut, a než se situace vyjasnila, hodina H pro hlavní svaz minula.
Hlavní bombometník rychle pochopil, že se stala chyba, a začal posádkám hlavního svazu vysílat, že si nemají dřívějších značek všímat. Podplukovník John White, zástupce hlavního bombometníka, kromě toho vypomohl tak, že správně umístil své záložní značky, nicméně hlavní svaz možná tři minuty bombardoval značky dřívější, uprostřed nichž už bylo vidět velkou oblast hořících domů.
Tato odchylka, velká přes tři kilometry téměř na všechny strany od sídliště, způsobila, že náklady pum neškodně padaly do lesa, na zemědělskou půdu nebo do moře. Jenže právě na takovou vzdálenost se jižně od sídliště nacházel pracovní tábor Trassenheide, plný zahraničních dělníků.
Tak začal patnáct minut po půlnoci (v 1.15 místního německého času) hlavní útok na Peenemünde...
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Martin Middlebrook Nálet na Peenemünde
Překlad: Jiří Gojda Vydalo: nakladatelství BBart 304 stran, 299 Kč
V pondělí: Expedice Peking
