Když Continuo před časem odešlo z renesančního zámečku Kratochvíle, visel ve vzduchu otazník, zda dokáže najít rovnocennou náhradu za vilu s neopakovatelným geniem loci. Ukázalo se však, že inspirace v jižních Čechách je dost, a co víc, nové projekty se podařilo výrazněji tematizovat jako výpověď o paměti krajiny a lidských osudech s ní spojených. Bílí koně na smaragdové hladině Po rybníku Otrhanec v Malovicích a originálním nápadu hrát ve vlaku a u trati lokálky mezi Netolicemi a Malovicemi se soubor přesunul do rozlehlého poplužního dvora Rábín. Původně renesanční stavba – na zchátralé omítce jsou tu a tam patrná sgrafita – se v 19. století proměnila v rozsáhlou zemědělskou usedlost, fungovala zde například první rolnická škola. Úpadek počíná s koncem války a dnešní stav je typický výsledek letitého plundrování: do dvora byly v 80. letech necitlivě vestavěny řadové bytovky, historické budovy jsou v havarijním stavu. Jizvy v kameni se snaží připomenout dramatické osudy statku a lidí s ním spojených.
Umělecký šéf Continua Pavel Štourač i zde pracoval s výpověďmi pamětníků, které svým ulpíváním na detailech působí groteskně, jako by se nechtěně zapomněly v minulém čase. Jejich útržky zaznívají z hloubi velkých dřevěných beden rozesetých po části dvora i posléze při samotné produkci na improvizovaném plenérovém jevišti. Bedny tvoří jeho zadní stěnu a dřevěná prkna zajímavě propouštějí světlo. Diváci si mohli vybrat i „galerii“ na přistavených valnících, které sice působily autenticky, ale jinak byly dost nepohodlné a lezení na ně ve tmě i riskantní.
Continuo ovšem dokáže postihnout jakési emoční vibrace daného místa, najít jeho kouzlo a představit ho divákovi. A to i přesto, že ten se většinou pohybuje v neznámém tmavém prostoru, jehož pečlivě vybrané části před ním ožívají v konkrétní divadelní akci, poetickém obrazu. Nejinak tomu bylo i na Rábíně.
Jestli ale něco ne zcela vyšlo, byl to úvod, přibližně první třetina inscenace a závěr. A to navzdory zajímavému hudebnímu doprovodu. Úvodní část pracovala s triviálními prostředky nonverbálního divadla a chvílemi připomínala další variantu na Tančírnu Ettoreho Scoly, jejíž divadelní verze jsme již viděli nesčíslněkrát. Nepochybně šlo o to, vyjádřit dějové epizody spojené s historií působivou pohybovou metaforou. Ve skutečnosti se ale v této fázi něco zadrhlo: nedařilo se najít výpověď, která by přesvědčivě vystoupila z přemíry pohybu, gest či drobné akrobacie. Taneční scény byly monotónně aranžované i svícené, rozvláčně se opakovaly a i provedení bylo působilo až amatérsky neuměle. Není třeba, aby divák vše pochopil do posledního pohybu ruky, ale určitá míra emocionální čitelnosti je nutná.
V závěru této části herce odvezl traktor s valníkem kamsi do tmy a v tu ránu se i vrátila známá kreativita Continua. Nastoupili personifikovaní koně, symbol statku, který byl zotročen a přišel o svobodu. Žabincem porostlá hladina rybníka uprostřed dvora se proměnila v magickou smaragdově zelenou plochu, po níž se jakoby vznášeli bílí koně, zatímco jeden z vyhoštěnců s kufrem putoval napříč vodní plochou. Zaujala výborná práce s kontra světlem, díky níž vznikla jedinečná atmosféra. Průvod diváků poté putoval do rozlehlých stodol, kde se opět podařilo vytvořit tísnivý dojem a vše prostoupila nedefinovatelná úzkost. Výtvarná stylizace koňských postav, které táhnou těžké náklady a jejich zdeformované siluety se tyčí na hrubých zdech, lidé visící na trámech v podivných kokonech nebo obrovská železná plastika na kolech tažená nadlidským úsilím: to jsou všechno velice působivé vizuální a výtvarné nápady dotvořené hereckou akcí a skloubené do významového celku. Tyto fantaskní obrazy a děje dokážou vtáhnout a v nich také spočívá síla nového projektu.
Přesto pak následoval rozmlžený závěr bez srozumitelného vyústění, který je důkazem, že něco nezafungovalo, jak by mělo. Diváci poněkud rozpačitě postávali v očekávání další scény a až po chvíli pochopili, že ta už se neodehraje.
I tak jsou Jizvy v kameni nevšedním projektem, v žánru site-specific patří k tomu nejlepšímu, co se dá u nás vidět, a Continuo si zaslouží obdiv za to, jak stále umí hledat inspiraci. Problém není v tom, že by se jeho tvorba vyčerpala, ale spíš už své nápady nedomýšlí s takovou důsledností jako dřív a ztrácí ze zřetele potřebu takové výpovědi, která by spojila herce s divákem. Zdá se také, že posilování kosmopolitního charakteru souboru a nabírání nových členů, u nichž je zjevné, že nejsou tak technicky disponovaní, jak by se vyžadovalo, není ta nejlepší cesta.
***
Divadlo Continuo: Jizvy v kameni
Rábín 12.–18. 8., vždy od 21 hodin
