Barva a bezprostřední citovost jsou nakonec tou největší devízou interpretky. Pěvecká technika jí jinak nedovoluje rozehrát tak širokou škálu barev a emocí. Azejména čtyři temně či hořce laděné Písně potulného tovaryše v prvé polovině vyzněly trochu jednotvárně. A místy bylo znát, že pěvkyně na hlas tlačí silou a barva se vytrácí - zejména tam, kde musela v silné dynamice soupeřit s orchestrem, který mohl doprovázet jemněji. V závěrečném výběru z Chlapcova kouzelného rohu zpívala mnohem uvolněněji a dobře vyznělo i střídání lehčích a vážnějších námětů.
Jediná slabina - publikum Koncert měl netradiční dramaturgii už tím, že na úvod zazněla Schubertova Nedokončená, podle nové edice číslovaná jako symfonie Sedmá. A Petr Altrichter nabídl velmi zralé a dobře vystavěné pojetí. Jednotlivé pasáže měly své dramatické vrcholy a celkově pomalejší tempo dalo vyznít všem nástrojovým barvám i citově naléhavému výrazu slavného díla. Druhou polovinu otevíralo neméně populární Adagietto Mahlerovy Symfonie č. 5, kterou proslavil Viscontiho film Smrt v Benátkách. Lyrickou symfonickou větu pro harfu a smyčce postavil dirigent na střídání barev jednotlivých nástrojových skupin, nebylo to mystické, ale opět velmi vřelé pojetí.
Největší slabinou nakonec bylo publikum. Na časté silné kašlání si v tomto ročním období asi musíme zvyknout. Ale co si pomyslet o dvojici, která se pět minut před přestávkou začne prodírat zprostřed řady k východu? Podobně neuvěřitelnou míru bezohlednosti projevili dva další posluchači, kteří opustili sál o něco dříve.
Cyklus výjimečných projektů, kterým PKF oslavuje svou jubilejní 15. sezonu, vrcholí 30. března, kdy pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provede Beethovenovu Missu solemnis.
