Odkdy se o splácení dluhů rozhoduje v referendech? Možná od té doby, kdy se protiteroristické zákony používají k zabavování aktiv oslabených zahraničních bank.
Příběh islandského hospodářského krachu ukazuje, že na globálním bankovnictví tak, jak se počátkem 21. století provozovalo, je skutečně cosi vymknutého z kloubů. V zemi, kterou Transparency International dávala za příklad nezkorumpovanosti, byla počátkem 90. let zprivatizována banka do rukou člověka, který nedal nejvyšší nabídku, a neměl ani zkušenosti z bankovnictví, ani čistý trestní rejstřík. Ten ji nafoukl do takových rozměrů, že po vvpuknutí světové krize spolu s dalšími dvěma islandskými bankami dokázala prakticky zbankrotovat celou zemi. Pro případ krachu banky je tu státní pojištění vkladů, ale co když krachuje stát?
Přístup britské a holandské vlády pak ukazuje, že stačí hospodářský otřes a půlstoletí budovaný nový systém mezinárodních vztahů, kdy velmoci neutlačují malé země, sílu nahrazují pravidla a všichni si osvojují návyk spolupráce, je rychle zapomenut a každá země se zase hledí postarat sama o sebe. Zabavování islandských aktiv britskou vládou bylo ukázkou zneužití protiteroristických zákonů, ale taky toho, jak by se státy rády chovaly k sobě navzájem, kdyby mohly. Současný stav německo-řecké vzájemnosti prozrazuje totéž.
Ekonomická globalizace i evropská integrace jsou experimenty, jejichž dopady nikdo z protagonistů netoužil domýšlet do důsledků. Bude to fungovat dobře až do první krize - to byl odhad, který nikoho zvlášť neznepokojoval. Dokud ta krize nepřišla.
Čtěte „Island nechce platit...“ na straně 17
