Železnice je fascinující fenomén, který spojuje modernisty s tradicionalisty. Ti první, fanoušci nových technologií, Baracka Obamy a zelených, v ní vidí ekologickou dopravu, která moc nezatíží ani životní prostředí, ani energetické nároky státu. Pro konzervativce je pozůstatkem století páry, symbolem tradičních hodnot, opakem virtuálního světa počítačových simulací. A odtud se odvíjejí zásadní otázky: Když dráze všichni fandí, proč se její modernizace tak prodražuje? Proč železniční koridory stavěné v západní Evropě umožňují vyšší rychlost než u nás, ale stavějí se levněji?
První odpověď je dosti abstraktní: Protože předražování staveb patří k obecným rysům této země. Konkrétnější odpověď poskytnou třeba železobetonové protihlukové bariéry podél koridorů, které se stavějí i tam, kde to místní lidé nechtějí. Proč? Protože norma je norma.
Moderní hygienické normy jsou produktem 21. století. Problém nastává, když je uplatňujeme na pravidla 19. století, na železnice, jejichž trasy byly vytyčeny před sto padesáti lety a od té doby se rituálně uchovávají. Kdyby se tu stavěly koridory skutečně moderní, aby pendolina využila svou špičkovou rychlost, musely by se ty staré trasy narovnávat. Chceme to? Tak zní zásadní otázka.
Chceme jakési české TGV pro rychlosti přes dvě stě kilometrů za hodinu? Pak je postavme se vším všudy podle špičkových norem. Nebo chceme klikatou železnici, dotvářející bukolickou krajinu devatenáctého století? Pak se držme starých pomalých tras, ale nešperkujme je podle špičkových předpisů. Nemůžeme mít ovšem - jak říkají Angličané - omeletu i celá vejce zároveň.
Čtěte Téma na straně 2
