Galerie Václava Špály má poměrně dlouhou historii. Pod jménem tohoto významného avantgardního malíře byla otevřena v roce 1957 a zažila své zřejmě nejvýraznější období v druhé polovině šedesátých let. Tehdy její program tvořil teoretik Jindřich Chalupecký, spojený kdysi se Skupinou 42 a později s novými tendencemi v českém i zahraničním umění. Zajímavé výstavy se v ní v záplavě šedi výjimečně konaly dokonce i později, za tzv. normalizace, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech. Namátkou stačí připomenout jméno Františka Grosse, který se tu velkou kolekcí obrazů představil nedlouho před svou smrtí.
Novou éru začala galerie s nástupem Jaroslava Krbůška, který si získal pověst odvážného galeristy již v osmdesátých letech, kdy připravoval výstavní program pražského Kulturního střediska Opatov, kam kdysi na každou vernisáž proudily davy. Ve Špálově galerii vlastně pokračoval v započatém programu a postupně představoval české umělce, kteří nemohli dříve vystavovat nebo žili v emigraci. Po několika letech se jeho zajímavý program poněkud vyčerpal a nakonec musel bohužel odejít.
Od roku 2002 až do loňského roku slavná galerie vlastně skomírala bez jakéhokoliv odborného vedení a Nadace českého fondu umění ji pronajímala prakticky bez konceptu. Pod tlakem odborné veřejnosti se nakonec podařilo dosáhnout výběrového řízení, takže se po jeho skončení a následné kratší rekonstrukci galerie opět otevřela. Je nutné dodat, že interiéry byly upraveny s velkým vkusem, že zmizely některé oku nelahodící detaily (dlaždicové schody natřené emailem, radiátor před oknem atd.). Pro úplnost a dokreslení historického vývoje je třeba připomenout, že v těchto prostorách kdysi po řadu let působila soukromá Vilímkova galerie. Ta má za sebou bohatou minulost spojenou s přínosným programem. Například ještě v roce 1948, dokonce právě v únoru, představovala obrazy Aléna Diviše. Byla by dnes tedy velká škoda, kdyby se přerušila kontinuita vývoje, k čemuž naštěstí nedošlo.
Ukázalo se, že i když současná společnost a politická scéna o kulturu, a především o výtvarné umění nejeví zvláštní zájem, tak lze přece jen určité věci prosadit. Nesmí jen chybět vůle a energie. Galerie má ideální polohu na Národní třídě, má poměrně rozsáhlé výstavní prostory ve třech podlažích a obrovské výlohy, které ji propojují s okolním prostředím. Teď už jen záleží na organizátorech, zda si kvalitou programu dokážou udržet pozornost. Doufejme, že zároveň budou schopni oslovit veřejnost srozumitelným způsobem, který ji získá pro současné umění.
Seskupení spíše náhodné Právě probíhající výstava nazvaná Absence v záznamu představuje některé zajímavé osobnosti nejen českého, ale i zahraničního umění. Zároveň se tu prolíná tvorba několika generací. Jistě nejslavnějším umělcem, s jehož prací se tu setkáte, je Bruce Nauman (1941), který je považován za jednoho z nejoriginálnějších a nejvýraznějších konceptualistů. Vystavené video nazvané Violent Incident - Man / Woman Segment se s až dadaistickou nadsázkou zabývá absurdně brutálním konfliktem mezi mužem a ženou. Z českých umělců stojí jistě za zmínku talentovaný a bohužel nedávno zemřelý Jan Jakub Kotík (1972-2007), který se zabýval nejen výtvarnou tvorbou, ale i hudbou. S ironií reagoval na společenský či politický vývoj naší doby.
Zajímavý je projev Jaroslava Prokeše (1977), který vytvořil v jednom z prostorů galerie sugestivní světelnou instalaci, v níž je objekt jednoduchých tvarů nasvícen měnícími se barevnými tóny, takže se vnitřní prostor prostupuje s vnějším.
Zaujme také Markéta Vaňková (1970), jejíž instalace v sobě mají něco mezi vědeckou přesností a ironickou nadsázkou. Ján Mančuška, shodou okolností laureát Chalupeckého ceny, patří k našim nejoriginálnějším autorům současnosti, ale tentokrát příliš nepřesvědčil ani po obsahové, ani po formální stránce. Výstava má několik výrazných bodů a má i své téma. Kurátorka Lenka Lindaurová ho přibližuje pod názvem Absence v záznamu a zdůrazňuje určitou nesrozumitelnost vizuálních projevů současnosti. Ale právě u několika zmíněných umělců je zřejmé, že i když je jejich tvorba složitá, je pro každého, kdo nad ní trochu přemýšlí, naopak naprosto pochopitelná a logická.
Galerie si dala za úkol obnovit prestiž „vizuálního“ umění, získat mu větší respekt či obnovit kulturní pověst Prahy.
Zmíněnému projektu se to zčásti daří, protože přináší tvorbu některých zajímavých osobností, ale jejich seskupení se zdá až příliš náhodné. I přes určité výhrady však projekt stojí za pozornost.
