Češi nechtějí Romy za sousedy, podle posledního průzkumu Eurobarometru je prý vztah Čechů k Romům nejodmítavější v Evropě. Tyhle předsudky mají svůj původ v 17. a 18. století. Dobře o tom píše historik Pavel Himl v knize Zrození vagabunda. Jeden z citátů je charakteristický: „… tito Cikáni nejsou nic jiného než dohromady sběhlá chátra, která nemá chuť pracovat, nýbrž se věnuje zahálce, kradení, pití, hraní... Nacházejí se zde vysloužilí a zběhlí vojáci, nepoctiví služebníci, kteří se ke svým pánům nechtějí dobře chovat…“ Hodnocení bezpochyby přesné a i dnes by mnohý za ně ruku do ohně strčil. Pocity těchto lidí dovedu pochopit, byť jsou povětšině výsledkem generalizujících pohledů a hodnocení dějů, které nesnesou nálepku celé pospolitosti.
Není pochyb o tom, že původní výhrady vůči Cikánům neměly etnický charakter a že to nebyli jen Cikáni, kdo tento způsob života preferoval. Do potulné cikánské skupiny se dostal někdo už svým narozením a nic s tím nemohl udělat.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Nebo se v ní ocitl v důsledku životních peripetií, které řešil únikem před poddanskými závazky. Nebo jej do ní přivedla touha po svobodném a nevázaném životě, také to byl jistě protest proti vrchnosti a všemu, co člověka spoutávalo. Častými účastníky potulných cikánských skupin byli komedianti, odtud i dnešní označení „světští“ cikáni.
Proti Cikánům tehdy existovala naprosto krutá opatření, přesto dosti neúčinná, která byla později v 19. a 20. století zaměněna za mnohem účinnější a modernější rasistické metody. Realizovaly se i legislativně. Parlament první republiky se svojí vyhlášenou demokracií dokázal v roce 1929 přijmout zákon o „cikánském zlořádu“ směřující proti Cikánům a lidem žijícím po jejich způsobu. Tady je paralela se středověkým způsobem myšlení.
Koncentrační tábory byly vyústěním těchto metod a znamenaly průmyslově pojatou likvidaci „cikánského zlořádu“.
Co s tím dnes?
Snad bychom mohli být již dosti poučeni. Všechno nasvědčuje tomu, že nejsme. Proto tím více je nutno ocenit buditelské snahy romských intelektuálů, kteří položili základ svého snažení v pojetí historických reminiscencí poukazujících na pozitivní stránky života Cikánů a jejich vkladu do pokladnice kultur evropských společenství. A to i přesto, jakkoliv jsme nuceni připustit, že tyto snahy jsou poznamenány romantickým oparem, který poněkud mírní reálnou skutečnost.
Nemusíme přitom chodit příliš daleko. Copak historie českého národa není poznamenána stejným přístupem?
Rád bych při této příležitosti připomenul skvělou výstavu Co to máš na sobě? (S’oda pre tute?), která v pondělí skončila v Praze. Výstava uspořádaná Muzeem romské kultury v Brně při příležitosti světového romského festivalu Khamoro ukazuje odívání, šperky romských žen a mužů a dosti přesně dokumentuje způsob života Romů: určitě nespoutaný a svobodný. Co na tom, že taky bídný. Přitom však důstojný a hrdý. Muži jsou ukazováni jako sebevědomé osobnosti, hrdí a svobodní kočovníci jaksi nepatřičně působící na evropské pevnině. Ženy pak s jiskrou v oku, vždy spíše ve víru tance než s kupou dětí při ohništi. Romové tu jsou vnímáni jinak než dnes.
Není pochyb, že každý, i ten poslední příslušník tohoto rodu, po zhlédnutí výstavy může být prodchnut pocitem hrdosti a pýchy. To je dobře! Může takový pocit být jen povrchním zdáním, nebo má svoje oprávnění a důležitost?
Odpověď je v české historii, a co není a nebylo odpíráno Čechům, proč by mělo být odpíráno Romům? Je tu jen jakýsi časový fázový posun. Jinak v podstatě žádný rozdíl. Ó, jaká to asi pohana pro Čecha, současného potomka bájných hrdinů a vlastence na slovo vzatého!
Mimochodem ta výstava byla naprosto skvělá a nemuselo by se za ni stydět ani velké celostátní muzeum nebo galerie. Tady a teď se píše slavná historie romských buditelů, a kdo si z nich dělá legraci a snižuje důležitost jejich konání, nepochopil vůbec nic. Odborník vidí, kolik práce i profesionality bylo v tomto díle vykonáno. To také o čemsi vypovídá!
Kultura chudoby?
Jsou totiž vědci, kteří zkoumají „romskou chudobu“ na příkladu romských osad na východním Slovensku a romskou kulturu hodnotí jako „kulturu chudoby“. Chtějí tak patrně naznačit, že takováto kultura není základem pro existenci sebevědomého romského národa. Nevědecky se dopouštějí všeobsáhlých závěrů z dílčích zkoumání, která rozhodně nezahrnují celou evropskou vyvíjející se pospolitost Romů. Ta je dnes zcela jiná, než byla před ještě šedesáti lety.
Princip pochopení identity Romů a jeho oprávněnosti při naplňování programu jejich integrace do společnosti je tím dán jednoznačně.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Co není a nebylo odpíráno Čechům, proč by mělo být odpíráno Romům? Je tu jen jakýsi časový fázový posun.
O autorovi| KAREL HOLOMEK Společenství Romů na Moravě
