Velikonoční pohledy se původně ručně malovaly, dražší pak třeba i zdobily zlatem. Jejich rozesílání navázalo na mnohem starší tradici děkování za dary Zeleného čtvrtka.
Šťastné a veselé prožití svátků vánočních si lidé vzájemně přejí prostřednictvím poštou rozesílaných papírových kartiček již více než 150 let. Velikonoční pohlednice jsou jen o několik desetiletí mladší. Navázaly na mnohem starší zvyk vzájemného přání a děkování za dary Zeleného čtvrtka, které si mezi sebou vyměňovali příbuzní a přátelé.
Když se tradiční výměna darů stala jedním ze zapomenutých obyčejů, velikonoční blahopřejné lístky přetrvaly. Motivovala je potřeba sdílet se svými nejbližšími vzájemnou radost z „budoucího hodu Vzkříšení Krista Pána“. Pohlednice se posílaly i k slavnosti Nanebevstoupení Páně a k letničním svátkům.
Kdo se zasloužil o první velikonoční blahopřání, zůstává záhadou. Stejně tak i to, jak tato pohlednice vypadala, nebo odkud a kam byla poslána. V posledním desetiletí 19. století patřily velikonoční pohlednice ke stejně běžným součástem jarních oslav jako velikonoční vajíčka a zajíci. Doplňovaly je líbivé obrázky jarní krajiny nebo města, velikonoční symboly nebo jednotlivé události novozákonního příběhu. Katolické země upřednostňovaly Poslední večeři, modlitbu v Getsemane, vzkříšeného Krista zjevujícího se Marii z Magdaly nebo Ježíše jako Dobrého Pastýře. Protestanti více využívali christologickou symboliku.
Německé země upřednostňovaly zajíce Postupem času se náměty stále více inspirovaly zvyky a obyčeji země, kde byla pohlednice vydávána. Na ruských pohlednicích zářily dozlatova vypečené kuliče (obdoba našich mazanců) a leskla se slaninou potřená červená velikonoční vajíčka. Oblíbené byly pohlednice zobrazující členy vládnoucí carské dynastie účastnící se bohoslužeb v slavnostně vyzdobených pravoslavných chrámech. Dcery posledního vládnoucího ruského cara Mikuláše II. (1894-1917) nechávaly podle svých akvarelů zhotovovat blahopřání s velikonoční tematikou, která se potom prodávala. Z výtěžku se pro chudé rodiny nakupovaly potraviny a vše potřebné pro důstojnou oslavu Velikonoc.
V německých zemích patřil mezi nejčastější náměty velikonočních pohlednic zajíc. Táhl vozíčky naložené nazdobenými vajíčky, na nichž jely rozjásané děti, plavil se na lodi nebo v doprovodu dalších zajíců maloval velikonoční pohlednice. Ve Francii a Itálii se na obrázcích často objevovaly zvony.
Pohlednice se ručně malovaly, tiskly a kolorovaly, ty dražší se zlatily, zdobily korálky, peřím, látkou, hedvábnými a sametovými stužkami, barevnými skleněnými střípky a perličkami, vykrajováním a vymačkáváním. Objev fotografické reprodukční techniky výrobu velikonočních pohlednic sice zjednodušil, ale také ochudil o kouzlo a vynalézavost rukodělné práce.
V Českých zemích se před první světovou válkou prodávaly pohlednice nejen s českými, ale také s německými a někdy i maďarskými nápisy. Většina z nich byla vyrobena u nás, ale převažovala německy psaná blahopřání. České nápisy je vytlačily až v roce 1918.
Na českých velikonočních pohlednicích se objevovaly motivy pomlázek, vajíček, děvčat a chlapců v lidových krojích, malebných krajinek, ale i mondénních krasavic obdarovávajících svého kavalíra velikonočním polibkem.
Unikátní sbírku velikonočních pohlednic vlastní Netolické muzeum JUDr. Otakara Kudrny. Vzácnou sbírku pohlednic z pozůstalosti malíře Miloše Maliny vlastní Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy.
Knihu Valburgy Vavřincové nazvanou Malá encyklopedie Velikonoc vydalo nakladatelství Libri. Text vybrala redakce Lidových novin.
