Přemýšlíte o sebevraždě? Takový nadpis měla brožurka, která mne jako první zaujala na studijním oddělení University of Tokyo, kam jsem se šel loni v červenci zapsat. O píli asijských studentů i přísnosti pedagogů se vyprávějí báje, ale přiznám se: takový nástup mě vylekal.
Na druhou stranu, co čekat od velebené Tókjó dajgaku, známé jako Tódaj, jež je v aktuálním GUR žebříčku Top 500 škol hodnocena coby třetí nejlepší univerzita na světě. Flinkat se tu nedá. Hned druhé upozornění varovalo před užíváním drog, jakkoliv lehkých... Že by zde panovala uvolněná a volnomyšlenkářská atmosféra? To tedy ne.
O univerzitách platí to, co o všech japonských institucích: platí tu pevná pravidla. „Student je musí vždy dodržovat. Je povinen chodit na přednášky; účast musí přesáhnout 80 procent a nikoho nezajímá, jestli jste nemocen. Texty se odevzdávají včas, v termínu. Zkoušky jsou skutečně těžké. Témata prací jdou do hloubky. Pamatuji si na studentku bohemistiky, která psala ročníkovou práci o kyselých deštích na Šumavě! Včetně českých ekologických pojmů,“ říká Denisa Kasl-Kollmannová, proděkanka FSV UK pro vnější vztahy, která rok studovala na Tokyo University of Foreign Studies (TUFS). Ovšem i tak považují Japonci univerzitní roky za nejkrásnější období života. Po škole už je čeká jen intenzivní práce.
Imperiální elita z Tódaj Podle oficiálních statistik je v zemi 86 národních univerzit (kokuricu daigaku), 89 veřejných vysokých škol placených prefekturami a 580 privátních univerzit, kde studují asi čtyři pětiny vysokoškoláků. Nyní jich je ke třem milionům (Japonsko má něco přes 127 milionů obyvatel).
V roce 2004 byly státní univerzity částečně „privatizovány“, díky čemuž mají větší míru autonomie. Nejprestižnějšími ale zůstaly. Především se to týká těch, jež měly imperiální status, jako tokijská či kjótská univerzita. Prestiž je dána historicky; na Tódaj či Kjódaj studovali ti nejvlivnější lidé, vládní aparát i právníci, kteří ovlivňovali chod země. Do jisté míry to platí stále. Zaměstnavatelé vždy raději sáhnou po jejich absolventech. Kdo má diplom odtud, nemusí se o práci obávat.
Tomu odpovídá i zájem uchazečů. Přijímací zkoušky (njúgaku šiken) jsou dvojí: jednotné testy po střední škole, a nádavkem i specializované přijímačky jednotlivých vysokých škol. Ač se poměr přijatých 1:4,38 vůči přihlášeným na Tokijskou univerzitu může zdát schůdný (loni 13 568 přihlášek a 3100 přijatých), zdání klame. Na takovou školu si totiž netroufne každý. A uchazeči se tedy rekrutují jen z výjimečných „jedničkářů“.
Fenoménem jsou róninové, pojmenovaní po samurajích bez pána. Ti se celý rok připravují na zopakování přijímaček na vysněnou instituci. Existují i přípravky, jobikó, a jev je tak častý, že se hovoří o zvláštním ročníku róninů před nástupem na vysokou školu.
Jeden učitel na 6,6 studentů Aby si školy udržely kvalitu, musejí mít čilé mezinárodní kontakty. Třeba Tokyo Institute of Technology (TIT), největší technická univerzita v Japonsku a podle žebříčku THES-QS 21. nejlepší technická škola na světě, má jakési „ambasády“ v Bangkoku, Pekingu, filipínské Manile a v Berkeley. „Uvažujeme o založení evropské pobočky, nejspíše v Německu nebo Velké Británii,“ řekl mi rektor Keniči Iga (rozhovor s ním najdete na straně 28). Celkem má škola 1200 pedagogů na deset tisíc žáků, což dává poměr jednoho učitele na 8,3 studentů!
A Tódaj, nejlepší univerzita v zemi, si vede ještě lépe - díky armádě čtyř tisíc pedagogů na 22 500 posluchačů činí poměr 1:6,6... O tom si mohou české školy nechat jen zdát; na Tokijské univerzitě si takovou péči užívá šest Čechů a dva Slováci.
Kvalita ale není zadarmo. Rozpočet této elitní školy pro rok 2008 činil 218,7 miliardy jenů (asi 43 miliard korun).
Pokračování na straně 26
Prestiž založená na přísných pravidlech
Dokončení ze strany 25
Z čeho peníze pocházely? Stát dodal 44,2 procenta, výzkumné granty devítinu, příjem z kontraktového výzkumu přinesl přesně pětinu, šestnáct procent vydělala fakultní nemocnice a osm procent bylo vybráno na školném.
TIT operoval v přepočtu s devíti miliardami korun, z čehož 1,5 miliardy přinesl sponzorovaný výzkum. Výsledky se ovšem snaží uplatnit v praxi - a k tomu založil už 44 (!) spin-off firem ze studentských nápadů, v nichž má škola podíl. Pro srovnání: největší vysoká škola v Česku - Univerzita Karlova - má jedinou, AB Pharmu. Ani ČVUT si nevede o moc lépe, spin-offy se dají spočítat na prstech ruky.
Kasičky nejsou bezedné...
Japonsko ovšem neprožívá nejšťastnější období. Země stárne, rodí se málo dětí, což přinese i úbytek studentů. Ani veřejné finance nejsou v zářivé kondici. Deník Asahi Šimbun přinesl loni v červenci článek, v němž upozorňuje na napjaté rozpočty řady škol.
„Bývaly naleštěnými věžemi ze slonoviny, ale nyní začínají šetřit, aby přežily. Našponované rozpočty donutily i univerzity s báječnou reputací užívat desítky let stará zařízení, zatímco jiné budují regály z lepenkových krabic a z koberců vystřihují podložky pod myš, aby ušetřily... Je složité zaměstnat nové učitele a nahradit ty dosluhující,“ píše druhý nejčtenější list. Jako příklad uvádí soustruhy na Univerzitě Rjúkjú či letité mikroskopy z Ehime v Macujamě.
Od roku 2004 jsou subvence pro národní univerzity kráceny o procento ročně - z 1,2415 bilionu jenů na loňských 1,1695 bilionu. Ozvaly se už i soukromé školy. „Mezi podporou národním a soukromým školám - přestože ty vzdělávají většinu Japonců - je až příliš velký rozdíl,“ vzkázal novému kabinetu na podzim přes deník The Japan Times Acuši Seike, rektor Keió University, jež je spolu s Wasedou nejuznávanější soukromou školou císařství.
Seikemu vadí, že privátní vysoké školy dostaly loni pouze 320 miliard jenů - tato částka představuje pouhou čtvrtinu peněz určených veřejným školám. Kritizoval rovněž nízké výdaje Japonska na vzdělávání. Vládá na ně dává jen 3,3 procenta HDP, přičemž průměr zemí OECD činí 4,9 procenta (v ČR se pohybuje něco přes 4 procenta HDP).
Nemilosrdný vyhazov - kvůli šesti gramům marihuany Navzdory těmto skutečnostem je zázemí japonských univerzit velmi příznivé, zejména pro bádání. „Výhodou je vybavenost odborných pracovišť. Mohu potvrdit, že jsem -coby odborný asistent fakulty literatury na Wasedě - dostával poměrně velké prostředky na volný nákup odborné literatury a obrazového materiálu a měl jsem nárok i na osobní počítač,“ říká Petr Holý, ředitel Českého kulturního centra v Tokiu.
Kasl-Kollmannová souhlasí: „Univerzita vám dokáže vytvořit skvělé prostředí. S báječnou knihovnou, laboratořemi, zájmovou činností od ikebany po kaligrafii, sporty... Lidé vnímají studia jako příjemnou etapu života, kdy se mohou rozvíjet ve všech směrech.“ Nevýhodou je rigidní prostředí a byrokracie. Vyřízení dokladů trvá věčnost. A žádné přestupky se neodpouští. Příklad Španěla, u nějž loni nalezli celníci šest gramů marihuany (sic!) a byl bez slitování „vyexpedován“ z Tódaj, je příznačný. Nic nepomohlo, že měl místní snoubenku; do Tokia se už zřejmě nepodívá.
„Slabinou je také neschopnost mnoha odborníků komunikovat v angličtině, alespoň v humanitních oborech - zvláště v těch tradičních, kterým bylo v mém případě divadlo kabuki. Zkrátka se předpokládá, že cizinec, jenž má o takový obor zájem, bude vládnout perfektní japonštinou. Jiná situace je ale v technických oborech, ač jsem slyšel, že i zde jsou mezery,“ uzavírá Holý. Na Tódaj slyší i policie Anglicky neuměli ani tři policisté, kteří mne o půl čtvrté ráno budili na schodech svatyně v horské vesničce Bešó Onsen. Pas jsem si „pro jistotu“ nechal v Tokiu pod postelí... A když vám tři zachmuření Japonci svítí baterkou do očí, není to nic veselého.
Jako jediný použitelný doklad totožnosti posloužila kartička do knihovny Tokijské univerzity. „Hmm. Tódaj... Arigató! OK.“ Odešli - a ještě mi popřáli dobrou noc.
***
Pro japonské studenty jsou přednášky povinné. Účast musí přesáhnout 80 procent a nikoho nezajímá, jestli jste nemocní
Japonsko dává na vzdělávání jen 3,3 % HDP - průměr zemí OECD činí 4,9 % a v ČR se pohybuje něco přes 4 % HDP
O autorovi| MARTIN RYCHLÍK, Autor je reportér týdeníku EURO, v létě byl stipendistou The Japan Foundation
