Básník je člověk, který je mimo normální svět a jeho texty čte pár dalších podivínů. Tak by mohla znít definice současné (jen?) pozice básníka v našem světě.
Ivan Wernisch (1942) ale jako by se z této pozice či pózy vyvazoval. Nejenže jeho básně a jeho věhlas pronikl i mimo úzkou literární obec, ale taktéž zůstává - i ve svých verších - ukotven v „normálním světě“, který ale ve skutečnosti příliš normální není... A pak také pro lidi mimo literární obec stále potvrzuje své postavení básníka -vydáváním dalších a dalších knih.
U básníka je totiž normální, že vydává knihy. I když to samozřejmě přináší riziko propadů či opakování se. Jenže kvalitativní propady a opakování se jsou u básníka také normální.
Ani báseň, ani próza A tak nakladatelství Druhé město Martina Pluháčka přineslo další knihu Ivana Wernische. Brněnský nakladatel dlouhodobě básníka podporuje tím, že vydává jeho knihy - publikoval taktéž Wernischovy antologie „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“. Vloni vydal i druhé vydání zatím poslední sbírky Ivana Wernische s názvem Hlava na stole.
Nyní tedy vycházejí Kominické lodě, obsahující devět prozaických textů. Respektive možná spíše textů epických. Ivan Wernisch v nich vždy vypráví příběh, rozsekaný do mnoha velmi krátkých kapitol -jako by (se) nechtěl zdržovat rozvleklým prozaickým proudem.
Jako by se v Ivanu Wernischovi přetlačoval lyrický pěvec a zemitý Čech, vysedávající po hospodách. A jako by seděl zrovna v mezeře mezi stoly obsypanými představiteli nejlepší české básnické tradice a autory té nejlepší české plebejské prozaické tradice. Mezi stylizovaností a civilností - stylizovaná civilnost. Připlouvají kominické lodě Kominické lodě přinášejí poetické obrazy: „Měl krátký sen: Je ráno, připlouvají kominické lodě. Přistávají u městských mol, vyskakují z nich malí čilí kominíci a rozbíhají se po domech.“ To ale není zdaleka všechno, do směsi těchto textů je dále přimícháno něco vulgarismů, které mají trochu shodit právě ono poetično a rovněž dodat určitý prvek „senzace“.
Ivan Wernisch totiž pracuje s časově neukotveným, nicméně přece jen archaickým rámcem, signalizovaným už jen jmény jako Voprouzek, Květenský či Amálie Lubinská nebo užíváním výrazů jako uzenka či vrah z vilnosti.
Autor Kominických lodí je velmi schopným výrobcem této literární směsi, nic nepřebývá, vše použité má v textu svou funkci. Navíc básník využívá i prvků fantazijních, a tak se jedná o příběhy netradiční, vykloubené, rozhodně žádná poezie všedního dne. Tedy vlastně všední den možná i je, ale to, co se postavám děje, pro čtenáře všední není.
Wernischovy texty tedy fungují, jejich čtení plyne hladce. Pro někoho to budou texty právě jen na jedno čtení, jiný zas řekne, že vůbec nejlepší jejich prezentací by bylo čtení autorské... Nelze ale ani vyloučit možnost, že pro další se tyto příběhy - v nichž se několikrát mihne piktogram srdce - stanou srdeční záležitostí. A jestli to bude spíš případ těch, kteří neznají podrobně tvorbu Ivana Wernische, je další otevřená otázka.
Ivan Wernisch tak potvrdil pozici básníka -vydal poetickou knihu. A její obsah minimálně při prvním čtení potěší. A jak to bude s druhým čtením, jestli k němu dojde? Jak u koho a jak u kterého příběhu... Kominické lodě uspějí o něco lépe v kontextu současné české literatury než v kontextu díla Ivana Wernische.
HODNOCENÍ LN ***** Ivan Wernisch: Kominické lodě
Druhé město, Brno 2009, 128 str.
