Na začátku roku 1979 vyšlo album The Great Rock ’n’ Roll Swindle, kde v první skladbě, orchestrální úpravě hitu God Save the Queen, vypráví chlapík jménem Malcolm McLaren příběh o tom, jak „vynalezl“ punk rock. Bylo to něco přes rok od vydání přelomového Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols, nahrávce, která definovala termín punk široké veřejnosti. Nejen punk v hudbě, ale také v chování, v názorech a v oblékání. McLaren toho totiž „vynalezl“ mnohem více. Když mu bylo dvacet, zhlédl se v manýrech levicových anarchorevolucionářů Situationist International ve Francii a některé z myšlenek později převzal do svého vlastního byznysu. Jedním z prvních úspěchů byl krámek s deskami a oblečením Let It Rock, který otevřel na londýnské adrese 430 King’s Road v roce 1971. Na celém nápadu se výrazně podílela především McLarenova známá, později partnerka Vivienne Westwoodová. Tehdy třicetiletá mizerná módní návrhářka se zabývala veskrze konzervativní módou tzv. Teddy Boys. Ve „vlastním“ pak zatlačila na pilu a mezi kupy hadříků ze sekáče a řady vinylů zatáhla módní doplňky jako špendlíky, břitvy, řetězy, psí obojky, různě upravené svršky ze sex shopů, roztrhané punčochy. Přidala barevné účesy, křiklavý make-up a tetování. Stará vybělená a sepraná trika držela pohromadě spínacími špendlíky nebo izolepou, mnohé kusy byly počmárané logy a nápisy, pytle na odpadky se staly skvělým materiálem na sukně a šaty. Bláznivého krámku v Chelsea si brzy všiml tisk a ukázal směr stovkám mladých nespokojenců – budoucích zákazníků.
„Punk je nejdůležitější událost, která se v módní branži za posledních čtyřicet let stala. Neexistuje nic, co by bylo víc. Štrádovala jsem si to po chodníku v latexovém negližé a jehlách, když všichni kolem mě nosili zvonáče a boty na platformě. Cítila jsem se jako bohyně. A moc dobře jsem věděla, že vypadám dobře,“ vzpomíná Vivienne na půlku 70. let v Londýně a dodává: „Byla jsem punk dávno předtím, než se tohle slovo začalo používat.“ Punk byl tehdy především o rebelii a velkém hlasitém ‚fuck off‘; tam byla odpověď na všechno. Establishment, smrduté děti květin, mainstreamovou hudbu a kulturu. Oblíbeným motivem rané generace pankáčů byla svastika, jeden z příkladů tzv. shock value – něco, co spolehlivě vytočí každého. Do jednoho z takových triček s hákovým křížem a nápisem ‚destroy‘ navlékla budoucího frontmana Sex Pistols právě Vivienne Westwoodová. Později se tento svršek stal kultem a jedním z poznávacích znamení nového módního impéria.
McLaren byl nicméně ze směřování butiku záhy nešťastný, zejména proto, že se kolem něj potloukali samí otravní Teddy Boys, a tak když se coby manažer New York Dolls v roce 1972 vrátil z New Yorku, přejmenoval krámek na Too Fast to Live, Too Young to Die a sklad zaplnil rockerským oblečením šedesátých let. Nadšení mu vydrželo jen tři roky a butiku znovu změnil jméno: SEX se soustředil na módu S&M – modely z kůže a latexu inspirované fetišem a bondage, perverze, provokace. Nový sortiment se výtečně doplňoval s „vetešnictvím“ Vivienne Westwoodové a se zbytky svršků po muzikantech z 60. let. Do tohoto chaosu chodíval zevlovat jistý John Lydon a s jukeboxem umístěným uprostřed obchodu pravidelně vyřvával skladbu I’m Eighteen od Alice Coopera. Jeho oranžově vybarvené vlasy zářily už z ulice a nosil roztrhané špinavé tričko s logem Pink Floyd, nad které si fixou připsal: I HATE. McLaren se zamiloval. V té době manažoval relativně neschopné pankáče The Strand. Lydona, později umělce známého jako Johnny Rotten, postavil do jejich čela a kapelu přejmenoval na Sex Pistols. V roce 1977 přibyla další punková ikona Sid Vicious, krátce nato vyšlo album Never Mind the Bollocks... a dál už historku všichni znají.
Než Sex Pistols přiznali, že to všechno byl jenom vtip, a navíc ani ne jejich, rozjetý vlak už nešel zastavit. Pro děcka s roupama ještě nikdy nebylo snazší se společensky vymezit, aniž by bylo třeba pálit britskou vlajku. Kultovní obchod se mezitím přejmenoval na Seditionaries a na chvíli to vypadalo, že zavřou, – to když se Vivienne Westwoodová trhla od čistě punkové estetiky. Na konci 80. let otvírala na stejném místě, už coby respektovaná a úspěšná designérka, obchod World’s End. Ten se dnes bohužel příliš neliší od náhodného krámu v Camden Town a daleko nemá ani do ráje mainstreamu z Oxford Street, slavného obchodního centra Selfridges. Přitom Westwoodová má jasno: „Populární kultura je termín contradictio in adjecto. Když je to populární, nemůže to být kultura. Když se to líbí každému, není to originální.“ Snaží se mít originální každý kus, ale tričko z World’s End na ulici lze jen těžko rozeznat od toho ze stánku na tržnici v Camdenu.
Osmdesátky zastihly punk fashion rozdělovaný Atlantikem na dva odlišné směry. Původní britský si zachoval rebelii i křiklavost, v Americe absorboval veškerou punkovou etiku především drsnější hardcore (v hudbě) a strohé, tzv. anti-fashion oblečení (v módě). Konec se nenávratně blížil. V 90. letech prošla původní punková móda, jak ji nalinkovali Sex Pistols, McLaren a Westwoodová, brutální komercializací a rozdrobením se do desítek stylů, z nichž se jen torzo prezentuje barevným čírem, žebradlem s logy Ramones či Sex Pistols a vzkazem ‚fuck off‘. Dnes jsou punkem úzké vyšisované děravé džíny, kožené bundy se cvočky a plackami, „konversky“ a „marteny“ – není shopu, kde by takových artefaktů nebyly stovky a tisíce. Jeden vedle druhého, miliony kopií. Obchody jako Punktura, Lumber’s Shop nebo Punkstore se na „originální“ punkovou módu specializují. Nejprodávanější artikly? Opasek z tzv. pyramid, placka ‚Punk’s not dead‘, přeškrtnutý hákový kříž, spínací špendlík, nášivka ‚fuck emo‘. Punk se dnes stal mainstreamem, kterým kdysi tolik opovrhoval.
Hudební fanoušci se můžou zbláznit vzteky, když jsou Green Day nebo Avril Lavigne označováni za punk, a i sám jeho kmotr Iggy Pop přiznává: „Punk není mrtvý, ale nebezpečně stárne.“ A jak stárne, tak i „měkne“ a asi i trochu hloupne. Snad proto Pop na stará kolena natočil desku francouzkých šansonů; ty jsou totiž novým punkem a, řečeno jazykem Vivienne Westwoodové, nelíbí se skoro nikomu, takže jsou originální. Sama návrhářka by jistě zajásala – kdyby jen kdy bývala rozuměla hudbě.
***
Štrádovala jsem si to po chodníku v latexovém negližé a jehlách, když všichni nosili zvonáče a boty na platformě Vivienne Westwoodová ”
O autorovi| JANA KAČUROVÁ, redaktorka Pátku jana.kacurova@lidovky.cz
