Takové ty potištěné stránky v kartonových deskách, popisuje nonšalantní Peter O’Toole své společnici, co v minulé replice myslel slovem kniha. Ale vůbec v tom není povýšenost vzdělaného literáta. Vždyť v roli stárnoucího herce mluví se svou Venuší, která je i titulní hrdinkou onoho britského filmu (a proto si ji zde troufáme položit aspoň do kurzívy). Ten starý chlap se do té dvacetileté holky zamiloval.
Nejspíš jste nějaké namlouvání už také zažili a možná u toho byla i vaše starší, stále ještě spolehlivá sestra, které říkají literatura, a kterou se prý při onom vábícím procesu častokrát hodí ocitovat. Nejlíp to nejspíš vědí zralí herci.
Když tedy Peter O’Toole - říkáme té roli jeho jménem, protože v ní zametá hodně blízko svého životního prahu - recituje své lásce přes koupelnové dveře Shakespearův sonet číslo 18, pocítí i ignorantská Venuše z blairovské Británie čarovnou moc poezie.
Tvé věčné léto léto však se nikdy nezmění/ ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy/ tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:/ v mých věčných verších přetrváš všechny časy. Ten pětasedmdesátiletý bard před koupelnou ví, že Shakespearovy verše zabírají, zároveň si ale uvědomuje, jak pošetile s jeho renesančním hexametrem právě nakládá. Nebo ne? Vždyť bohyně lásky mu báseň stokrát vrátí, a tak by jeho recitace mohla být i dobrá investice.
Čteme-li potom v říjnovém čísle Dějin a současnosti, že „literatura se ocitla v tvrdé konkurenci vizuálních reprezentací, masové kultury a nových komunikačních prostředků,“ můžeme se s 18. sonetem ještě pošetileji zeptat: „Mám srovnávat tě s krásným letním dnem?“
To srovnání komunikačních prostředků je na utilitářském trhu s Venušemi nejspíš zbytečné, scenárista filmu a spisovatel Hanif Kureishi nad nimi ale určitě přemýšlel. Objeví se totiž na plátně také sok z té okšiltované generace - Venušin vrstevník -, který před policemi knih tak dlouho neúčastně žvýká, až mu O’Toole zasadí pravého zvedáka, jemuž by tleskalo i rohovnické publikum. Obývákovou bitvu sice stárnoucí herec stejně prohraje, ale láska bývá víc než jeden souboj, takže mu Venuše namísto sedativ předčítá u postele milovanou literaturu. Jako by řádky té dobré investice měly i hojivé účinky.
Souboj starých a nových médií v životě komediantského prostatika tedy pokračuje, a pokud jde o básníka ze Stratfordu, nezůstane jen u sonetů. Náš hrdina totiž Venuši na jedné londýnské procházce taky přehrává Macbetha. A když v pletených důchodcovských rukavicích sahá u břehu Temže po neviditelné dýce, udiví ho, že absolventka současného britského vzdělávacího systému Shakespearův historický monolog nezná. Venuše mu ale nedá čas moralizovat. „Ty seš nějakej chytrák,“ brání se a ocituje mu provinčním přízvukem refrén z 80. let: „A ty snad víš, kdo napsal I should be so lucky, lucky lucky lucky?“ A tak klasikou kultivovanému a klasikou kultivujícímu Peterovi nezbývá než se spokojeně zachechtat.
To médium v kartonových deskách, které bude navždy tradičnější než zpěvačka Kylie Minogue, jako by u objektu jeho touhy na konci filmu zvítězilo. Není to však jen smích postmoderního splynutí, v němž sečtělí literati a diskotékoví illiterati sehrávají remízu, aniž by někdo rozeznal, kteří jsou vlastně domácí a kteří hosté. Je to smích zamilovaného člověka na procházce, jež je sice krátká, ale věčná. Smích, který konkurenční média spojuje.
A není škoda, když si to našinec společně se starými lišáky Peterem a Williamem uvědomí. Třebaže v kině.
***
Nejspíš jste namlouvání už také zažili a možná u toho byla i vaše starší, stále ještě spolehlivá sestra, které říkají literatura
O autorovi| Jan Čáp redaktor Orientace
