Danuše Vymětalová je ve svých dvaasedmdesáti letech překvapivě vitální, což by jí mohl závidět kdejaký třicátník. Říká, že za to může celodenní přirozený pohyb na tříhektarovém poli a zdravá strava. Vystačí si s málem a elánu má na rozdávání. „Nás to vždy moc bavilo a baví,“ pojmenovává očividné.
  |
Třicet let v ekologickém zemědělství ji naučilo mnoho nejen o pokoře k rozmarům přírody, ale i lidském zdraví. Poptávka po bioproduktech Vymětalových prakticky od počátku přesahuje region Kroměřížska a Zlínska. Na exkurze o bio zemědělství jezdili zájemci dokonce i ze zahraničí. „To není jenom tak, člověk si musí věci nastudovat. Lidé si myslí, že se jenom zaseje, přičemž jde o každodenní ruční práci a hlavně vztah k tomu, žádný stroj. Proto je to dražší,“ vysvětluje Danuše Vymětalová nad mísou obřích malin.
Příroda si s hraboši poradí sama, říká biofarmářka. Ztráty v zemědělství jsou normální, co se lidé diví? |
Kromě bedýnky s bio zeleninou a ovocem si tak často lidé odvážejí i nejednu zasvěcenou radu. „Víte, já hodně čtu. Mám takovou vlastnost, že za půl dne mám jakoukoliv knihu přečtenou,“ přiznává podstatný zdroj poznání. Svým letitým zkušenostem se nedávno rozhodla dát ucelenou i hmatatelnou podobu, a tak teď pracuje na vlastní knize.
Zdraví je největší kapitál
S manželem Josefem měli vztah k ekologickému hospodaření už za minulého režimu. „Máme to po rodičích,“ říkají. Začínali tak, že přes Svaz zahrádkářů rozváželi zeleninu a ovoce v bio kvalitě do školních jídelen a mateřských škol. „Tehdy se chemické přípravky sehnat nedaly a zjistili jsme, že to bez nich jde,“ vzpomíná Josef Vymětal. „Po revoluci jsme si hned začali vyřizovat bio licenci na 3,5 hektaru půdy.“
Podle svých slov investují do zdraví, namísto drahých dovolených. „Bez zdraví není žádný život. Třicet let jsme nebyli na dovolené. V zemědělství musíte dělat pořád, nemůžete pole nechat tak a odjet,“ popisuje. Nebyla jste někdy unavená? ptám se. „Ne, vůbec. Nevím, co je to bolest zad. Při obdělávání pole mám přirozený pohyb, člověk je na vzduchu, málo jí, protože má všude kolem sebe přes léto ovoce. Jíme kvanta zeleniny. A vůbec nejíme bílou mouku,“ líčí. Je přesvědčena, že se i díky tomu manžel v minulosti vyléčil z těžké nemoci. „I v takové rozmixované petrželi je celá Mendělejevova tabulka. A vojtěška, kolik má minerálů. Na jaře zase kopřivy, smetanka a řebříček,“ vyjmenovávají manželé svorně.
„Mnoho rodičů chce bio zeleninu pro své malé děti, ale ty když pak nastoupí do škol, vaří jim z nejlevnějších potravin. Kdyby například místo chemických šťáv dětem rozmixovali rakytník, tam je obrovské množství provitamínu A i vitamín C, který tělo denně potřebuje. Nebo projekt Ovoce do škol – dávají dětem jablka, která obsahují postřiky a jsou plné chemie. Lidé se snaží žít co nejlevněji. Ale zdraví je náš největší kapitál, je potřeba do něj investovat.“
Rakytníkový keř.
Mladí demonstrují, ale umí se uskromnit?
„Já říkám, že člověk potřebuje málo. Stůl, postel, stačí jeden pokoj, na co dvě koupelny. Ale jsou lidé připraveni se vzdát toho, na co jsou zvyklí? Mladí demonstrují za klima, ale nevím, jestli se dokáží uskromnit. Nevidí to ve svých rodinách,“ myslí si paní Vymětalová.
„Vyčlenili jsme synovi a malým vnoučatům kus pole, sami si tam pěstují zeleninu, sází a ošetřují stromy. Malí kluci chodí s nimi, učí se, poznávají. Oba mají nůž, řežou si pruty, baví je to. Panelákové děti často nic takového nepoznají. Každý chlap by měl odmala pracovat s nožem,“ přemítá.
Přemýšlet o tom, co jíme
Málokdo chce dnes podle Danuše Vymětalové dělat podobnou práci, obhospodařovávat půdu či dobytek. Mnoho půdy tak leží ladem. „Proč se dnes všichni stěhují do měst? Proč se mladí nevěnují zemědělství? Když mohou jíst vlastní zdravou zeleninu, být na vzduchu. Je potřeba mít k půdě vztah. Do budoucna budou potraviny velmi drahé. Kdo bude mít kus pozemku, aby si mohl sám vypěstovat, bude na tom dobře. Bohužel se ale dnes dělá ve velkém jen řepka, obilí a kukuřice,“ míní.
Vyhazuje se zbytečně moc jídla, plýtvání ohrožuje klima i půdu, varuje zpráva. Zemědělství zabírá třetinu souše |
Je toho názoru, že společnost málo přemýšlí nad tím, čím a jak se stravujeme. „Je to i tím, že málo vyživujeme duchovní život, zkrátka o tom nepřemýšlíme, žijeme konzumně, důležité je si hlavně něčím nacpat břicho,“ říká. „Vše je dnes umělé, stabilizované, rafinované, denaturované, přibarvené. Co to je za stravu?“
Problém jsou vysoké teploty
Za poslední tři desítky let pozorují i nárůst teplot, který se odráží v produkci. S tím, jak se klima mění, bude podle Vymětalových s některými plodinami, na něž jsme teď zvyklí, problém. „Už čtvrtý rok nemůžeme vypěstovat celery. Dříve jsme dělávali dva i tři tisíce celerů. Teď jsou všechny listy žluté. Nebývaly tak vysoké teploty, podívejte se, jak krásně vypadaly celery před dvaceti lety, až do podzimu!“ listuje v albu starých fotografií Danuše Vymětalová.
Podobně je na tom zelí, kterému se ve vysokých teplotách nedaří, nebo květák. „Brokolice už letos nebyla žádná.“
Vymětalovi mají výhodu v tom, že jejich pozemky leží hned na břehu říčky Moštěnky, která má velmi hluboké koryto a pole tak do jisté míry zavlažuje. „Pořád je ale stále sucho, takže i když letos více pršelo, hodně vody se odpařilo, povrch je suchý a rozpraskaný,“ říká paní Vymětalová. Recept na sucho vidí Vymětalovi hlavně v častém plečkování (povrchové kypření, pozn.red.), díky němuž voda vsákne a neodpaří se jí tolik. „Plečkuje se po každém dešti,“ doplňuje ji manžel.
Archivní snímky biofarmy.
Na druhou stranu to ale nepřehání s orbou, aby zachovali život a humus v půdě. „To už ví i malé děti. Prezident Agrární komory Zdeněk Jandejsek říká, že chybí organická půda. Ale družstevní zemědělci pěstují třeba obilí a plevel postříkají pesticidy a chemií, takže zeleného nezůstane nic. Pak se sklidí těžkými stroji a zůstává holé pole bez mikroorganismů,“ krční rameny paní Danuše.
Jedině tam, kde jsou žížaly, je podle ní i spousta živin a organické půdy. „Na třech hektarech máme na jaře až 25 tisíc žížal,“ říká s tím, že spočítat jdou na metru čtverečním podle početných větracích kopečků, které tito kroužkovci v hlíně tvoří.
„Vždy nás to bavilo a pořád baví,“ říká Danuše Vymětalová.
Dotace zmrzačily ceny
„Dokud nebyla byrokracie tak náročná, dotace jsme pobírali,“ mává Josef Vymětal složkou úředních papírů, kterých prý rok od roku přibývá, podobně jako kontrol. „Na tři hektary to dělalo asi 30 tisíc korun za rok. Malá hospodářství dnes ale prakticky na dotace nemají nárok. Dotace zmrzačily ceny a neměly by být vůbec. Proč bych měl dostávat třicet tisíc, když nechám cenovou tvorbu volně a budu si hlídat ceny, aby nebyly pod náklady? Tam by měli úředníci fungovat,“ myslí si Josef Vymětal. „Jestliže někdo prodává cibuli za 5 korun, měl by v nákladech ukázat, jak je možné, že ji za tolik vypěstoval,“ dodává.
Danuše Vymětalová se ale při zmíněné dotační politice usmívá. Dotační kontrola jim vyčítala, že mají příliš široké řádky a plýtvají místem. „Když nepoužíváme chemické postřiky, potřebujeme uličky a široké řádky alespoň 40 centimetrů, aby měla zelenina vzduch, dalo se plečkovat, nedržela se tam vlhkost a rostliny neplesnivěly. Dotační kontrola mi řekla, že mrhám místem. Že dostávám dotace na plochu, ale mám široké řádky, kam by se ještě něco vešlo, takže vlastně dotacemi mrhám,“ směje se, když pojmenovává další důvod, proč se nakonec rozhodli o ně nežádat.
