Zajděte si na světovou operu do kina za rohem,“ vyzývá už druhou divadelní sezonu demokraticky jeden z nejslavnějších operních domů na světě diváky Severní Ameriky, Evropy a Japonska. Metropolitní opera v New Yorku šíří v živém satelitním vysílání svá pozoruhodná představení do kinosálů celého světa a americký tisk pasoval loni tyhle přenosy na nový umělecký žánr.
Hybrid abonentské a masové zábavy se zatím osvědčil a k šesti stovkám promítacích sálů, kde vedle bzučení Pana Včelky můžete poslouchat také Pucciniho, patří i několik kinosálů Čech a Moravy. Projekt kulturních labužníků si pochvalují provozovatelé kin, kteří mají potíže s návštěvností a snaží se získat nové diváky, stejně jako příznivci opery, kteří dosud znali koncertní sál v Lincolnově centru pouze z televizní obrazovky. Na letenku do New Yorku by kvůli milovanému Verdimu šetřil jen málokdo.
Novicové klasického hudebního žánru pak oceňují zejména neformálnost kulturní události. Zatímco britští diváci zdůrazňují, že v multiplexovém prostředí kinosálů ODEON nebo Vue mohou u Bohémy popíjet kolu s hot dogem a bez velkých cavyků si odskočit na toaletu, na pražském Žižkově poskytuje artkino Aero vedle bel canta i sedačky opatřené držáky na kelímky s míchaným či chmelovým nápojem. Což je jistě trend, na který si ve Smetanově divadle z pochopitelných důvodů ještě počkáme. „Na Metropolitní v tričku,“ zní autentické heslo nové operní doby.
Největším lákadlem digitálních přenosů je ovšem jejich technická kvalita: postmoderní míšení stylů nabízí totiž víc než televize. V domáckém prostředí biografu dostávají diváci za 300 korun záběry čtrnácti kamer, jež snímají detaily i pohledy do zákulisí, a to ve vysokém rozlišení, které předčí i klasický nosič DVD. O zvuku - prý surround 5.1 - ani nemluvě. Děkujeme technice za průkopnický počin a nové možnosti, chtělo by se říct.
Jak ale tento měsíc upozorňuje prestižní britský týdeník Spectator, opery se přenášely LIVE v reálném čase už v mediálním pravěku. Dávno před érou televize, a dokonce i před vynálezem veřejného rozhlasového vysílání. Nevěříte?
Když měla mít například v roce 1884 v Lisabonském operním domě premiéru opera Lauriana, držel portugalský královský pár smutek. Jelikož dvorní etiketa truchlícím monarchům návštěvy divadel neschvalovala, zdálo se, že král Luís I. bude muset i s královnou o nové árie přijít. Naštěstí už tehdy dokázala na pomoc přispěchat moderní přenosová technika. Její nejčerstvější hit se tehdy nazýval telefonie. „Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, a ta tentokrát přiblížila představení oběma veličenstvům telefonem,“ konstatuje dobový tisk, který podrobně popisuje, jak inženýři pomocí mikrofonů a vysílačů poháněných bateriemi převedli celý kus až k uchu královského paláce.
Přímé přenosy oper a divadelních představení nebyly však ani v 80. letech předminulého věku jen výsadou státníků. Hojné návštěvnosti divadelní scény využili pořadatelé Pařížské elektrické výstavy už v roce 1881, kteří tehdy drátem propojili dějiště Průmyslového paláce s místními divadly. Návštěvníci výstaviště pak stáli každý večer mezi osmou a jedenáctou hodinou fronty před sály s osmdesáti instalovanými Aderovými telefonními aparáty, aby si z nich mohly v přímém přenosu poslechnout výstupy oblíbených sólistů a sborů z vybraných představení. A to dokonce stereo, jak líčí tehdejší senzaci francouzský L’Electricien.
Technologie snoubící se s operou slavila úspěch hlavně v Evropě a během několika let měli apoštolové vědy a tehdy nového média vybavit telefonními přístroji s napojením na místní jeviště i pařížské bulváry. „Uši i centimy Pařížanů má nyní zaujmout nejnovější vynález, který za skromný poplatek umožní kolemjdoucím poslouchat pět minut divadelní produkce,“ popisuje vymoženost americký Electrical Engineer z roku 1889.
Ve Francii se uchytila i služba „theatrophone“, jež předplatitelům za 60 franků měsíčně nabízela výběr představení osmi divadel a koncertních síní a zvukovou dodávku v reálném čase až do domácího sluchátka. Historici upozorňují, že k zákazníkům s černým trychtýřem u aparátu patřil i spisovatel Marcel Proust. Autor Hledání ztraceného času, který evidentně nechtěl své minuty ztrácet ani oblékáním trička, poslouchal prý premiéry ze svého hotelového pokoje.
Pokud tedy 26. dubna usednete ve svém kině za rohem k Donizettiho Dceře pluku, jež letošní sezonu přímých digitálních přenosů z „Metu“ uzavře, vzpomeňte si o přestávce taky na Prousta a technické možnosti jeho doby..
Televizi ani rádio ve svém hotelovém pokoji sice ještě nepostrádal, ale kdyby si namísto teatrofonu mohl v 21. století předplatit kabelovku, možná by si na svůj literární opus ani nenašel čas.
Přes novátorský počin Metropolitní opery v New Yorku se představení přenášela LIVE v reálném čase už v mediálním pravěku. Dávno před érou televize, a dokonce i před vynálezem veřejného rozhlasového vysílání.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
