Jiřího Stránského si velmi vážím, ale to neznamená, že bych s ním souhlasil v tom, co píše o Janu A. Baťovi (Postavme Baťův průplav, LN 5. 12.). Nemám nic proti Baťově rehabilitaci. V padesátých a šedesátých letech se o něm tvrdilo, že chtěl, ve spolupráci s Hitlerem, přestěhovat Čechy do Patagonie! Dodnes si tento výrok některého z učitelů naší ZDŠ (stála v Praze tam, kde je dneska stanice metra Národní) pamatuji.
Pak jsem náhodou natrefil na knihu Budujeme stát pro 40 000 000 lidí a byl jsem z ní také docela nadšený. Byly tam dálnice, železniční koridory, přehrady, průplavy, nová města, průmyslové komplexy i zemědělské farmy průmyslového typu. Jak jsem však nabíral vědomosti a zkušenosti, pohlížel jsem na tyto „smělé“ vize stále více kriticky.
Navíc mě udivilo, že komunisté, kteří nemohli Baťům přijít na jméno a všechno, co jimi jen trochu zavánělo, aspoň přejmenovali, vlastně pomalu všechny ty plány uskutečňují. Kaskády přehrad na Vltavě a Váhu a ostatní přehrady ve směrném vodohospodářském plánu, dálnici na Brno (její část byla budována i za Protektorátu Čechy a Morava), sídliště panelových domů a zprůmyslněné zemědělství a tak dále.
Vyznavač růstové ekonomiky
Mohlo by se říci, že když myšlenky průkopníka liberálního a globalizovaného podnikání realizují i nacisté a komunisté, asi na nich něco bude?! Já si spíš myslím, že když stejné myšlenky uskutečňují komunisté a nacisté, budou tyto myšlenky stejně zhoubné jako jejich ideologie. Tím nechci strkat J. A. Baťu do jednoho pytle s nacisty a komunisty, ale tvrdím, že je třeba velmi kriticky jeho vize posuzovat a vůbec je nelze glorifikovat. Je třeba si uvědomit, že byl především majitelem mamutího podniku na výrobu bot, pneumatik a dalšího zboží a potřeboval pro své továrny zdatné a vzdělané dělníky, pro své výrobky odbytiště, náskok před konkurencí, prostor pro expanzi na další trhy. A to byly hlavní motivy jeho jednání. Jan Antonín Baťa byl možná také jistým způsobem vlastenec a přispěl k rozvoji řady regionů, ale především byl jednoznačným vyznavačem růstové ekonomiky a to, co potřeboval a podporoval, byla a je spotřební společnost. Neměl žádné tušení o vztazích v krajině, principech trvale udržitelného rozvoje a jiných alternativních pohledech na vývoj společnosti. Nedostatečnost Baťových vizí je možné vidět už v titulu jeho knihy. Představa, že by na území tehdejšího Československa žilo čtyřicet milionů lidí, je už sama dost nerealistická. Není tu tolik místa a zdrojů, aby zde takové množství lidí mohlo žít bez vážných sociálních a environmentálních problémů. Je nás deset milionů a máme i tak spoustu problémů. Je tedy přinejmenším důvod ke kritickému pohledu na věc a pečlivému zvažování dalších plánů a projektů typu „Baťova průplavu“. Vodní doprava není zdaleka tak ekologicky šetrná, jak se často tvrdí, odpor proti budování drahých plavebních zařízení je motivován nejen obavou z devastace říčních údolí, ale také neprokázanou ekonomickou efektivitou. A vodohospodářské souvislosti sítě plavebních kanálů? Velmi nejednoznačné! Je třeba si uvědomit, že naše země leží na horních tocích řek (s výjimkou Dunaje) a kanál Odra-Labe-Dunaj by nebylo odkud vodou zásobovat. Na našich horách nejsou zásoby vody v ledovcích a zadržovat jarní vodu v přehradách na dobu přísušků je sice možné technické řešení, ale naprosto devastující vůči přírodě. A tu, obávám se, potřebuje mnohem víc, než si připouštíme!
Perspektivní cesta? Ne, slepá!
Případné zadržení katastrofálních povodní soustavou vodních koridorů je rovněž chiméra. Jen harmonická, zdravá a funkční krajina na celém povodí může zpomalit odtok přívalových srážek a významně snížit riziko povodňových škod. Ostatně si lze jen vzpomenout, jaké problémy měli obyvatelé Baťových domků kolem Baťova kanálu v Otrokovicích při posledních povodních na Moravě v devadesátých letech. Samozřejmě, že i mě velmi zlobí množství kamionů na našich silnicích a důsledky, které to přináší mnoha stránkám našeho života. Ale to je nutno řešit jinak než stavbou plavebních kanálů. Lepší by bylo se zamyslet nad nesmyslností přesunu milionů tun zboží napříč kontinenty a podporovat rozvoj regionů a jejich ekonomickou soběstačnost. Abychom nemuseli v našich obchodech prodávat čínské a indické zboží, které si dokážeme stejně dobře, ne-li kvalitněji, vyrobit sami a k zákazníkovi dopravit „krátkou cestou“! Domnívám se, že pokračování v Baťových představách není perspektivní, ale slepou cestou. Je nutno hledat jiné přístupy, podporovat výzkum a vývoj nových technologií, podstatně energeticky nenáročnějších, jakož i podporovat regionální a lokální rozvoj. Ale to je na dlouhé debaty. Docela bych si rád přečetl tu knihu, sepsanou kolegou skautem, která Jiřího Stránského evidentně silně ovlivnila.
O autorovi| Ivan Kasalický, ochranář
