Co vám dává sílu ještě se zasmát po těch hrůzách, které točíte a které ani po zveřejnění k žádnému optimistickému konci nevedou? zeptal se mě minulý týden na besedě v Rotavě jeden z diváků.
Přemýšlel jsem o tom za volantem cestou domů, protože jsem si uvědomil, že to sám nevím. A že by tutéž otázku vlastně mohl položit kterýkoli z oněch diváků sám sobě.
Samozřejmě, stačí zhlédnout denně domácí zpravodajství a skoro vždycky se naštvu. Naposled právě minulý týden, když soud vyšší instance snížil na polovinu trest mladíkovi, který se spolupachatelem programově, po dobu několika hodin mučil a znásilňoval dvanáctiletého chlapce a jen čirou náhodou ho nezavraždil. Už fakt, že spolupachatel jako nezletilý vyvázl bez trestu a dnes patří k nejagresivnějším chovancům dětského domova, je k vzteku. Že nemůže mladistvý pachatel dostat víc než deset let, přestože má už psychiku i chování protřelého zločince, taky běžného občana moc neuklidní. Ale že mu soud za pokus o takhle brutální vraždu, spáchanou obzvlášť trýznivým způsobem, dá místo deseti let pět – to už mi opravdu hne žlučí. Zvlášť když v téže době potvrdil drakonické tresty mladíkům, kteří hodili zápalnou lahev do pokojíčku, kde spala malá Natálka. Přitom oba pokusy o vraždu měly rasový podtext; mučitelé dvanáctiletého chlapce byli Romové a hlasitě mu dávali najevo, že s ním udělají to, „co Hitler s Cikány“. Uvědomil si vůbec soudce, jaký signál tímhle v kontextu s případem Natálky vyslal veřejnosti? Že rasismus je optikou soudce dvojí a ten „černý“ v podstatě tolerovatelný? Že propustíli sadistického násilníka už po třech letech z vězení (a to teď můžou), nabyde dojmu, že nic tak strašného se nestane, umučí-li někoho dalšího? A že bude oběti v té době teprve patnáct a trauma ještě zatraceně čerstvé? To přestane ze strachu vycházet? Nebo se má rovnou oběsit? A ještě jeden kontext: zvrhlý sadistický úchyl má teď o rok nižší trest než slušný ivančický občan Bašta, který z brokovnice vystřelil po zlodějích a neúmyslně připravil o oko dívku, která s nimi kradla. Co je tohle za spravedlnost?
Takhle se vždycky naštvu. Pak nalistuju zahraniční zpravodajství a můj vztek opadá. Střídá ho dojetí nad oběťmi japonského zemětřesení, němý úžas ze záběrů tsunami, valící se ulicemi měst, bezmocný smutek nad arogancí jiného úchyla, který krvavě potlačuje opozici v Libyi, nechápavost nad psychotickým odhodláním sebevražedných atentátníků, kteří soutěží, kdo zabije víc nevinných, a údiv nad tím, že ani flotily válečných lodí spolu s vesmírným satelitním systémem nedovedou ochránit pokojná plavidla u afrických břehů proti hrstkám ušmudlaných pirátů na miniaturních člunech.
Prostě si připomenu, že stále patříme k té šťastnější desetině světa, které nehrozí, že ji ve vteřině připraví o život živly, voják či náboženský fanatik, která se může kdykoli najíst a napít (a čisté, nekontaminované vody!), sáhne si snadno po léku i po lékaři, nohy střídá koly (a někdy i křídly) a má naději, že se dožije dospělosti všech dětí, které zplodí.
Ne že by mi bylo dobře, když si tohle všechno uvědomím. To ani nejde, když jde o lidské neštěstí. Ale cítím se silnější dolaďovat to ostatní.
