Vrchní velitel amerických jednotek i jednotek NATO v Afghánistánu generál Stanley McChrystal se rozpovídal před reportérem časopisu Rolling Stone. Zároveň s ním se rozpovídali i jeho poradci a blízcí spolupracovníci. Výsledek je známý: od minulé středy velí spojeneckým jednotkám v Afghánistánu jiný generál.
Je to vlastně trochu ironie, že zrovna McChrystal, který strávil většinu své třicetileté vojenské kariéry jako ambiciózní velitel speciálních jednotek a tajných operací, padne proto, že si tak bezstarostně pustí ústa na špacír před novinářem. Většina politických komentátorů se také ihned zapojila do dohadů, co ho to jenom napadlo, při jeho postavení a zodpovědnosti.
Zato na pohnutky reportéra časopisu Rolling Stone se neptal nikdo. V jeho případě jako by se rozumělo samo sebou, že žádnou zodpovědnost nemá, vyjma zodpovědnosti za atraktivitu článku. V jeho případě jde o jednoduché počty: časopis vyjde, odejde klíčový generál v zásadním válečném konfliktu, časopis prodá mnohem víc výtisků než obvykle a reportér si udělá jméno. A všichni si ho zapamatují: Michael Hastings.
Pilný pan Bretschneider
Ne že by Michael Hastings do této chvíle žádné jméno neměl. Několik let působil jako reportér z Iráku pro renomovaný časopis Newsweek a o svých zážitcích z této války napsal docela úspěšnou knihu. Zřejmě i to byl důvod, proč si získal McChrystalovu důvěru a generál mu dovolil, aby s ním a jeho svitou poradců a asistentů cestoval se zapnutým diktafonem od Washingtonu přes Paříž až do Kandaháru, pozoroval je při práci i po ní, občas jim kladl otázky a z toho tvořil generálův magazínový portrét.
A ten portrét je v jistém ohledu napsán velice dobře, je postaven na důkladných znalostech McChrystalovy minulosti, Hastings se orientuje v afghánském konfliktu i složitých vztazích mezi Bílým domem, Pentagonem, afghánským prezidentem i NATO, a ještě ke všemu disponuje literárním talentem.
Jenže jako kdyby mu tohle všechno bylo málo – koneckonců kvalitní článek ještě neznamená trhák, že? A tak si vypomáhá poněkud přisprostlou žoviálností: populární anglická slova „fuck“ a „shit“ se tu vyskytují v celých hejnech, ať už mluví autor, generál McChrystal, někdo z jeho poradců, nebo řadový vojín na afghánské základně. Nakonec, jadrná mluva přece k drsným chlapům z války patří stejně dobře jako k rockovým rebelům z časopisu Rolling Stone. Ale k nejvyššímu veliteli citlivé vojenské mise?
Vulgarita a žoviálnost ovšem rychle přejde i do obsahové roviny. Reportér Hastings zaznamenává s pečlivostí civilního strážníka Bretschneidera momenty, kdy si generál McChrystal nebo někdo z jeho okolí uleví jadrným slovem na adresu amerického viceprezidenta Joea Bidena, speciálního vyslance Richarda Holbrooka a dalších významných činitelů v afghánském konfliktu, s nimiž se snad názorově rozcházejí. Většinu těch nejpeprnějších hlášek přitom pronášejí nekonkrétní osoby označované jako „pobočník“ nebo „člen generálova týmu“. A tento generálův tým autor charakterizuje jako „vybraný soubor zabijáků, špionů, géniů, vlastenců, politických operátorů a naprostých maniaků“. Bretschneiderovská žurnalistika vyvrcholí při pitce v pařížské hospodě, kde Hastings s rozkoší popíše, jak je o půlnoci celý generálův tým „kompletně na sračky“, a líčí trapné opilé tanečky vrcholných vojenských poradců, kteří nahlas hlaholí písničku, kterou si právě vymysleli – její text má jen jedno slovo, které musí znít po dvou promile velice zpěvně v jakémkoli jazyce: Afghánistááán! Mediální obrázek skupiny lidí, která vede civilizovaný svět v nejvýznamnější válce současnosti, je hotov. Schválně, jaký to bude mít vliv na čtenářův názor na vyslání dalších vojáků či peněz do Kábulu?!
Paparazzi
Někteří Hastingsovi zastánci už článek zařadili k největším výkonům americké investigativní žurnalistiky, mimo jiné k reportáži Carla Bernsteina a Boba Woodwarda, která odstartovala aféru Watergate. Ve skutečnosti s ní ovšem má společné jen ukončení kariéry významné politické figury. Zatímco novináři odhalili a uveřejnili pokus prezidenta Nixona nezákonně odposlouchávat své politické protivníky z Demokratické strany, reportérovi časopisu Rolling Stone se jen podařilo zaznamenat a uveřejnit soukromé vtipkování a nadávky příliš důvěřivého generála, který předpokládal, že novinář, kterého si pustil k tělu a strávil s ním téměř měsíc, bude respektovat rozdíl mezi soukromým a oficiálním.
Média v nové roli
Tahle aféra jako kdyby potvrdila skutečnost, že dnešní média začala hrát novou roli. Média, tenhle „hlídací pes demokracie“, dnes často demonstrují smysl pro zodpovědnost typický pro agresivního pouličního čokla. Jde o to, někoho při něčem nachytat, následky nikoho nezajímají. Tak například loni v dubnu musel odstoupit hlavní protiteroristický důstojník Scotland Yardu, protože při cestě na schůzku v Downing Street vystoupil z auta se supertajnými spisy v ruce. Držel je tak nešťastně, že se vrchní list dokumentů podařilo vyfotit několika fotografům. Celou věc reportéři pochopitelně rozmázli a zkušený policejní důstojník byl vyhozen i se všemi svými znalostmi a zkušenostmi, protože ohrozil tajnou akci i bezpečí policistů.
A novináři? Ti přece dělali jen svou práci. Stejně jako ti čeští, jimž se dostal do rukou videozáznam s blábolením Mirka Topolánka při rozhovoru pro gay magazín LUI. Co na tom, že Topolánek mluvil „off record“, to znamená, že jeho slova nebyla určena ke zveřejnění, že zrovna plácal jen tak, aby řeč nestála? Ze šéfa ODS Topolánka byl rázem antisemita, homofob a bývalý šéf ODS.
Aféra, která vedla k odvolání generála McChrystala, nepřispěla k pochopení skutečných souvislostí války proti Tálibánu a al-Kajdě. Ale určitě zkomplikuje přístup novinářů k lidem, kteří o válce rozhodují, a k informacím o tom, co se skutečně děje. Oficiální místa budou v ještě větší míře podávat prefabrikované zprávy očištěné od všeho nežádoucího, takže se možná jednou dočkáme chvíle, kdy budeme z jedné strany krmeni propagandou a z druhé bulvárem. ?
