Hrajete riskantní hru. Vážně jste podhodnotili rozsah a cenu opatření potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, vzkazují politolog, klimatolog a ekonom Mezivládnímu panelu pro změnu klimatu.
Počasí začne stále častěji předvádět, do jakých extrémů dovede zajít. Některé části naší planety budou postihovat přívalové srážky a povodně, jiné, třeba subtropické oblasti a subsaharskou Afriku, zase dlouhotrvající sucha. To může mít za následek pokles zemědělských výnosů, hladomory a války.
Hladiny světových oceánů stoupnou až o 60 centimetrů. Voda zatopí rozsáhlé pobřežní oblasti i celé ostrovy a může odstartovat migraci. A podle údajů OSN žije v nadmořské výšce do jednoho metru zhruba sto milionů lidí.
Teplota na Zemi vzroste v průměru až o čtyři stupně Celsia, místy však i o více než šest stupňů. To může mít za následek vymření stovek živočišných a rostlinných druhů. Nejohroženější budou horské ekosystémy, severské lesy, tundra, mangrovové porosty, pobřežní nivy, velké říční delty či korálové útesy.
Tak by se mohla do konce století promítnout globální změna klimatu do života naší planety, tvrdí nejpesimističtější ze scénářů vývoje, který představili vědci sdružení v Mezivládním panelu pro změnu klimatu (IPCC). Organizace založená při OSN v roce 1988 shrnuje výstupy vědeckých prací publikovaných v recenzovaných časopisech. Mezi odborníky i politiky získala postupem času značnou autoritu. (Tedy až na pár výjimek, mezi něž patří například český prezident Václav Klaus.) Obecnou důvěru v závěry předkládané panelem však výmluvně dokazuje i fakt, že IPCC získal v roce 2007 Nobelovu cenu za mír.
Ledovcové vrty přinášejí neveselé svědectví Poslední hodnotící zpráva klimatického panelu, vydaná loni, obsahovala také několik scénářů budoucího vývoje emisí oxidu uhličitého. IPCC při jejím sestavování vycházel ze zhruba 10 až 12 tisíců odborných studií. V závislosti na jejich výsledcích pak odvozoval možné dopady na klima. Tato v pořadí již čtvrtá zpráva poprvé důrazněji upozornila, že se změně klimatu významně podílí člověk. Přesněji řečeno: značná část růstu průměrných teplot je s 90procentní pravděpodobností spjata se zvýšenou produkcí skleníkových plynů vyvolanou činností lidí.
Nárůst emisí skleníkových plynů je patrný od poloviny 18. století, což souvisí zejména se spalováním uhlí a dalších fosilních paliv. Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře dosáhla v roce 2005 379 ppm. Jak ukazují údaje získané z ledovcových vrtů, vysoce tak překročila rozsah (180 až 280 ppm), kde se držela posledních 650 tisíc let.
Mezivládní panel pro klimatickou změnu uvažuje o celé škále scénářů budoucího vývoje - liší se hlavně v závislosti na očekávaném růstu populace, ekonomickém vývoji, spotřebě energie a poměru spotřeby energie a emisí CO2. Scénáře počítají také s určitým spontánním technologickým pokrokem.
Kdyby se vývoj ubíral nejhorší možnou cestou, zvedne se hladina oceánů o 59 centimetrů a průměrná teplota vzroste v následujícím století o čtyři stupně Celsia, tvrdí IPCC. Vědci sdružení v rámci panelu však zároveň doufají, že se ke slovu dostanou také optimističtější scénáře. Ještě mnohem větším optimismem hýří skupina politiků a především zástupců průmyslu, která ve změnu klimatu vyvolanou člověkem nevěří vůbec. Modely budoucího vývoje představené panelem jsou podle nich jen zbytečným strašákem.
Jenže situace může být mnohem závažnější, než se IPCC a samozřejmě i mnozí politici a průmyslníci domnívají. Naznačuje to komentář trojice vědců otištěný v jednom z posledních vydání prestižního časopisu Nature.
Politolog Roger Pielke Jr. z Coloradské univerzity v Boulderu, klimatolog Tom Wigley z Národního centra pro výzkum atmosféry a ekonom Christopher Green z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu zpochybňují zásadní předpoklady, na nichž IPCC staví své scénáře. Trio vědců nevěří, že náhrada fosilních paliv novými technologiemi bude relativně levná a bezbolestná. Podle nich je to jen iluze, kterou reálný vývoj ve světě vyvrací.
V textu nazvaném „Nebezpečné předpoklady“ varují, že technologický pokrok potřebný k zastavení růstu emisí oxidu uhličitého nemusí nastat.
„Je to bomba,“ komentoval článek pro Nature technolog Martin Hoffert z univerzity v New Yorku. „Prakticky rozmetá představu o tom, že máme vhodné technologie pro vyřešení klimatických a energetických problémů.“ Rozmach špinavé energie v Číně Kolik energie a jakého původu bude svět vyrábět v následujících desetiletích? Tato otázka nemá zásadní význam jen pro ekonomy, ale i pro klimatology. Scénáře IPCC počítají s určitým spontánním technologickým vývojem. Ten má průběžně globální změny klimatu kompenzovat - třeba snižováním spotřeby energie nebo masivnějším rozšířením obnovitelných zdrojů.
Jenže poznatky z praxe ukazují na zcela jiný vývoj: v posledním desetiletí nedošlo v celosvětovém měřítku ke zvýšení efektivity při využívání energie. Když budeme sledovat pouze období let 2000 až 2005, je bilance ještě smutnější: efektivita dokonce klesla. Výsledek odráží nárůst spotřeby energie v zemích jako Čína a Indie. Tam hrají prim „špinavé“ zdroje energie, třeba hnědé uhlí.
Emise oxidu uhličitého v Číně porostou podle Pielkeho a kolegů v tomto desetiletí o 11 až 13 procent ročně. Tedy mnohem rychleji, než očekávají scénáře IPCC (ty počítají s růstem 2,6 až 4,8 procenta za rok). Trojice vědců dále předpokládá, že se masivní stěhování lidí z venkova do měst a rozvoj průmyslu rozšíří jako nákaza po celé jižní Asii a později i v Africe. Industrializace bude pokračovat ještě do poloviny tohoto století. Současný vývoj je proto podle nich teprve začátek prudkého nárůstu světové spotřeby energie.
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
Za pravdu jim dává i Mezinárodní energetická agentura. Odhaduje, že do roku 2030 světová poptávka po energii vzroste o 60 procent. Dále se domnívá, že přístup k dostatku energie nyní postrádají asi dvě miliardy lidí.
Široký vějíř scénářů Roger Pielke s kolegy dále upozorňuje, že IPCC loni předložila širokou škálu různých scénářů vývoje emisí CO2. Realita zaznamenaná v letech 2000 až 2008 však odpovídá té nejpesimističtější variantě.
Jeden z předních představitelů panelu Bert Metz, který zároveň působí v nizozemské Agentuře pro ohodnocení životního prostředí, argumenty předkládané v Nature odmítá.
Podle něj hodnotí IPCC budoucí rozvoj technologií správně. „Odhady rychlosti změn v technologiích uvedené ve scénářích byly velmi pečlivě ověřeny a schváleny specializovanými odborníky,“ poznamenává Metz.
S tím souhlasí i klimatolog Jan Pretel, český zástupce v IPCC. „Existuje celý vějíř scénářů, počítají s velice rychlým, ale také s velice pomalým vývojem technologií. Zahrnují široké spektrum různých variant. Jakýkoli budoucí vývoj se do stávajících scénářů IPCC zatím vejde,“ domnívá se Jan Pretel. Připouští však, že aktuální data svědčí pro posilování vlivu člověka na klimatické změny. Proto IPCC připravuje zásadní aktualizaci scénářů, která má být dokončena do roku 2013.
„Současné emise spadají již nyní do spektra scénářů, které předpokládají nejvyšší produkci CO2, respektive skleníkových plynů. Příčiny mohou být například v podcenění ekonomického vývoje států, jako je Indie nebo Čína,“ poznamenává Petr Pišoft z Katedry meteorologie a ochrany prostředí MFF UK v Praze. Klimatický panel podle něj dostatečně nezohlednil aktuální situaci ve zmiňovaných zemích.
„Autoři článku v Nature nepředkládají katastrofický scénář budoucího vývoje, upozorňují ale na fakt, že některé podkladové materiály použité pro konstrukci vývoje klimatu počítají s nereálným ekonomickým a technologickým vývojem. V lepším případě jsou předpoklady emisních scénářů příliš optimistické, v horším nedosažitelné,“ hodnotí Petr Pišoft.
Cesta k „nakopnutí“ inovací „Není otázkou, zda jsou technologické inovace nutné - ano, jsou. Otázkou je, do jaké míry by měla politika přímo takový pokrok motivovat,“ uvádí Pielke s kolegy v Nature. Klimatický panel podle nich hraje riskantní hru, jestliže předpokládá, že spontánní technologický pokrok vyřeší budoucí množství emisí.
Autoři dále uvažují, zda by klimatická politika neměla přejít od plánů na snižování emisí k přímému „nakopnutí“ inovací. I velmi rozsáhlá podpora výzkumu a vývoje by mohla být levnější a přitom mnohem účinnější než nucené omezování emisí. Výrazně by například posílila konkurenceschopnost alternativních zdrojů energie.
„Není pochyb o tom, že potřebujeme drasticky snížit množství emisí a velice agresivně inovovat technologie,“ komentuje Robert Socolow, fyzik z Princetonské univerzity v New Jersey závěry tria vědců pro Nature. „Většina zemí OECD a i států USA, ale nikoli americká federální vláda, se k tomu už rozhodla. Obavy z toho, co se stane, když se nenastartuje velice intenzivní rozvoj nových technologií, jsou zastaralé, “ pokračuje Socolow.
***
Neradostné vyhlídky planety Země Proměna klimatu si vybírá první oběti. Obyvatelé aljašské osady Kivalina brzy přijdou o své domovy. Odtávání ledovců vyvolané změnou klimatu bere tamním Inuitům doslova půdu pod nohama. Led sloužil v minulosti jako ochranná vrstva. Nyní chybí, a mořské bouře tak mohou ničit pobřeží. Vlny odnášejí hlínu a písek, domy na pobřeží brzy „spolkne“ voda. Náklady na případné stěhování vesnice se odhadují na 400 milionů dolarů.
Osada Kivalina, kde žije asi 390 původních obyvatel, leží na útesu mezi Čukotským mořem a lagunou řeky Kivalina, asi tisíc kilometrů severozápadně od největšího aljašského města Anchorage.
Obyvatele Kivaliny sužuje eroze ostrova. Před mořským příbojem se chrání alespoň pomocí pytlů s pískem. Mezi hlavní zdroje obživy Inuitů patří rybolov.
Scénáře oteplení očekávaného ve 21. století
Mezivládní panel pro klimatickou změnu zveřejnil několik scénářů vývoje klimatu v průběhu 21. století. Ten nejpesimističtější tvrdí, že hladina světových oceánů vystoupí o 26 až 59 centimetrů a průměrná teplota na světě se zvýší o 4 stupně Celsia. Nejvíce se oteplí nad pevninou a u severního pólu, nejméně nad oceány jižní polokoule. Politolog Roger Pielke, klimatolog Tom Wigley a ekonom Christopher Green nyní tvrdí: Globální oteplování zasáhne do života lidí mnohem závažněji než předpokládaly odhady vytvořené klimatickým panelem. Článek rozmetá představu, že máme vhodné technologie pro vyřešení klimatických problémů
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
