Bývají vidět v neděli večer na ruzyňském letišti. Většinou ve skupince a v družném rozhovoru jako staří známí. Mají malé kufříky, ale někteří třeba i kojence v náručí. Míří do Bruselu: tlumočníci a tlumočnice.
„Na některých akcích nás bývá víc než delegátů,“ konstatuje devětadvacetiletá matka osmiměsíčního syna Veronika Lásková. Vystudovala tlumočnictví a překladatelství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na literární překlady, avšak tlumočení se nevzdává ani s mateřstvím.
„Nejsem jediná, která kdy přijela do Bruselu s dítětem a hlídáním,“ říká. „Chůvy se tam vyskytují častěji. Do Štrasburku, kam se většinou nelétá, ale jezdí autem, protože je to blíž, cestují někdy dokonce celé rodiny. Často hlídá děti manžel, ten můj je ale na to příliš zaměstnaný. Naštěstí mám ale tatínka v důchodu, který se o Matěje dovede po ty dva tři dny, co pracuji, dobře postarat.“ Letenka, která se vyplatila Akreditaci pro evropské instituce získala Veronika před třemi lety. „Vyžadují vysokoškolský diplom v oboru tlumočnictví nebo v jiném oboru plus speciální kurz,“ vysvětluje postup. „Zanesou si vás do své databáze, a pokud splňujete základní předpoklady, pozvou vás na přijímací test do Bruselu.“ Letenka, kterou si zaplatila, představovala tehdy ne zcela jistou investici. Ale vyplatila se. Náročnou zkouškou prošla na poprvé. Má oprávnění překládat z angličtiny do češtiny a nazpátek a z francouzštiny do češtiny.
Lidi většinou předpokládají, že v Evropském parlamentu, v Radě EU, nebo u Evropského soudního dvora musí všichni mluvit některým ze světových jazyků. Ve skutečnosti má každý příslušník členské země právo vystupovat ve své mateřštině s tím, že o porozumění se postará armáda tlumočníků. Podle Veroniky je to pro všeobecné porozumění skoro výhodnější. Ne každý, kdo si myslí, že umí například anglicky, mluví totiž tak, aby se to dobře a přesně tlumočilo a nedošlo k omylům. Světové jazyky, tedy především angličtinu a francouzštinu, užívají při jednáních hlavně ti, kdo schůzi vedou či zástupci Evropské komise. Třeba Vladimír Špidla, jako evropský komisař, mluví zpravidla francouzsky.
Nejvíc práce bývá pro tlumočníky v rámci Rady EU na jednáních pracovních skupin, které vytvářejí legislativu. „U velkého oválného stolu sedí na jedné straně zástupce Evropské komise, který přichází s návrhy, na druhém zástupce předsedající země (nyní ČR), mezi nimi pak delegáti z jednotlivých států, například zástupci ministerstev,“ vykresluje Veronika konkrétní situaci. „Zástupce komise přijde s nějakou formulací, delegáti členských států o ní diskutují, některým se nelíbí, tak se vysvětluje a hledá přijatelnější řešení. Třeba dva roky. Kompromisní návrh schválí rada na úrovni ministrů, pak putuje do Evropského parlamentu, schválí se to, za chvíli se dělá novela a celý proces začíná nanovo.“
Tlumočníci v české kabině jsou tam od toho, aby poskytovali tlumočnické služby českým delegátům. Když český delegát promluví česky, přeloží jeho řeč například do angličtiny a z té si to pak berou tlumočníci do menších jazyků, jako je třeba řečtina nebo portugalština. Odborné výrazy dostanou k dispozici předem i s definicemi jednotlivých pojmů, takže jim většinou nedělá potíže překládat i věci, kterým ve skutečnosti moc nerozumějí.
„Jednou jsem tlumočila celodenní jednání o úpravě obchodu s kočičími a psími kůžemi v EU,“ vybavuje si Veronika. „Diskuse byla kupodivu vášnivá, řadě delegací to očividně leželo na srdci.“
Nejobávanější jsou podle Veroničiných slov pro tlumočníky jednání o rybolovu - je totiž potřeba nadřít názvy desítek druhů mořských ryb. „Když celý den tlumočíte odtažitou diskusi o dokumentech odkazujících na jiné dokumenty, o výborech pojednávajících o dalších výborech a podvýborech, zmocňují se vás pochybnosti, jestli to, co vychází z vašich úst, vůbec dává smysl“, říká.
Potřeba tlumočníků stále roste. Větší část z nich přitom nepracuje pro evropské instituce ve stálém pracovním poměru, ale jen nárazově. Právě do této kategorie patří Veronika. Život s kalendářem „Máme přístup na webový kalendář tlumočnického oddělení,“ objasňuje způsob, jak s Bruselem komunikuje. „Tam si můžu třeba měsíc dopředu vyklikat termíny, na které jim své služby nabídnu. Teď co mám dítě, nemíním vyjíždět častěji než tak nanejvýš jednou za měsíc. Pracovníci takzvaného planningu neboli plánovacího oddělení mi pak sdělí, jakou pro mě mají práci. Když se domluvíme a já to potvrdím, rovnou si můžu z internetu stáhnout smlouvu a zařídit si letenku a hotel. To mi proplatí později.“
Tlumočení u evropských institucí je naštěstí placené velmi slušně, takže se pořád ještě vyplatí vzít s sebou do Bruselu s dítětem i hlídače či chůvu, ve Veroničině případě Matějova dědečka. „Jde tam s ním na procházku, v poledne se všichni někde sejdeme a večer už jsem zase k dispozici.“ Rizika však existují. „Před první cestou s dítětem jsem několik nocí nespala obavami, aby kluk nedostal třeba jenom rýmu, která by nám znemožnila letět. Taky jsem vyfasovala tlumočení na jednání, které mělo končit až v devět večer. Tatínek se sice umí postarat, ale přece jen jsem se bála, že ukládání dítěte na noc se beze mne obejde jen těžko. Zavolala jsem tedy do planningu, vysvětlila tamní pracovnici situaci a ona mi rozvrh změnila tak, abych byla u dítěte dřív.“
Ostatně pracovní doba bruselských tlumočnic je k matkám vstřícná. Nemusejí opouštět dítě na víc než půl dne. „Jednání začínají obvykle v deset dopoledne, v poledne máme nejméně hodinu a půl přestávku na oběd, končí se nejpozději v půl sedmé. Pokud je večerní nebo noční jednání, tlumočníci si vydobyli, že nemusejí pracovat druhý den dopoledne.“ Mají svůj orgán, který za ně bojuje podobně jako odbory. Někdy dost nelítostně. „Stane se, že delegáti tlumočníky úpěnlivě prosí, jestli by nezůstali třeba jen pár minut přes čas, aby bylo možné jednání dokončit,“ ilustruje poměry Veronika . Obracet se musejí na takzvaného team leadera, tedy člověka, který pro příslušnou směnu slouží jako vyjednávač. A často neuspějí. „Jakmile padne, tlumočníci se nekompromisně sbalí a opouštějí kabiny. Pokud chtějí delegáti jednat dál, musejí se mezi sebou dorozumívat třeba anglicky.
Pokračování na straně II
S dítětem v Bruselu
Dokončení ze strany I
Veronika připouští, že práce v Bruselu je náročná. Zejména když se třeba stane, že vám na poslední chvíli změní program. „Jednou ze začátku, když jsem se v bruselském labyrintu teprve učila orientovat, měnili kvůli nemoci tlumočnický tým na poslední chvíli. Hodinu před začátkem práce mi zavolali, že místo schůze, na niž jsem se předem svědomitě připravovala, mám nastoupit na výbor čl. 36, což je typicky bruselské označení, srozumitelné pouze zasvěceným. Neměla jsem ani potuchy, o co jde. Už jen najít místo konání v rozložité a nepřehledné budově rady byl nadlidský úkol. Natož zorientovat se během deseti minut do zahájení schůze v hoře dokumentů, o kterých se mělo diskutovat.“
Přesto Veronika Lásková říká, že může být práce pro evropské instituce v Bruselu a Štrasburku v některých ohledech méně náročná než obvyklé tlumočení pro jiné klienty. Prostě proto, že jde o jednu obrovskou organizaci, v níž se lze nějakým způsobem zabydlet. Jinak je totiž pro tlumočníky běžné přecházení například z medicínského kongresu na historický a pak na konferenci chemiků.
Záchranné české sítě Čeští tlumočníci už mají v Bruselu vyšlapané svoje cestičky. Když někdo najde vhodný penzion, bydlí tam pak samí Češi, když se dozví, kde je dětské hřiště, taky poradí. A pokud musí matka vzít s sebou dítě a nemá ji kdo doprovodit? Pak poradí třeba bytná. Ta, u které Veronika při svých bruselských návštěvách přebývá, už se zmínila, že kdyby to bylo nezbytné, zná někoho, kdo by pohlídal.
Veronika si však ještě nedovede představit, že by svěřila dítě někomu cizímu, tak jako to běžně dělají matky na Západě. Tam je mateřská dovolená většinou podstatně kratší než u nás a pomoc rodinných příslušníků se nepovažuje za tak samozřejmou. Evropské instituce s tím však, zdá se, počítají. Například Evropský parlament provozuje cosi jako závodní jesle a mateřskou školku.
Tu už vyzkoušela další z tlumočnic matek Barbora Vrbová. Alespoň se starší dcerou, které jsou čtyři roky. „Nebylo to úplně jednoduché,“ připouští, „protože jsme neměli zkušenosti ani s českou školkou doma. A každý si jistě dovede představit, jaké to je nechávat dítě, které je zvyklé mít kolem sebe pořád jenom známé tváře rodinných příslušníků, v cizím prostředí samotné.“ Ještě větší obavy má ale Barbora Vrbová z cestování s mladší dcerou. Zdá se jí totiž, že je na ní v roce závislá víc, než kdy byla ta starší. A taky v noci dost špatně spí, takže se tlumočnice bojí, aby ona sama nebyla ráno unavená. Tlumočení totiž vyžaduje absolutní soustředění.
Zatím to rodina řeší tak, že občas jede s sebou babička, a jako chůva už byl ve Štrasburku i manžel. Trvalé řešení to ale není. Proto bude matka holčiček v budoucnu pravděpodobně přece jen víc spoléhat na bruselskou a štrasburskou školku. Mají tu výhodu, že tam děti mohou být až do večera. Cena je, nebo přesněji v minulém roce byla, deset eur za půl dne, ve Štrasburku deset eur za celý den. A není vyloučeno, že tam bude českých dětí zejména v letošním roce přibývat.
Před první pracovní cestou s dítětem jsem nespala obavami, aby kluk nedostal rýmu a nemohli jsme kvůli tomu odletět.
