Český lev. Poslední vydařený víkend, který mi vytane ihned na mysli. Jako vždy jsem jej začal doma u televize. Léta sleduji, jak je přenos udělaný, jak působí z obrazovky na diváka. Během toho vybírám košili na večerní ceremonii a pojídám klobásu. To je ostatně důležitý akt, jelikož raut, jak známo, je na Českém lvu čistě vegetariánský. Jednu dvě pak zabalím s sebou pro kamarádymasožravce, aby si ten večer také trochu užili. Pan Vachler, který má dokonce i psa vegetariána, mi to už za ta léta odpustil…
Po příjemně „prokláboseném“ večeru s přáteli od filmu přišla neděle. A ta je vždy důležitá v tom, že mě čeká podání sportky. Rituál nedělního sázení si dopřávám už 34 let, od té doby, kdy se narodila má dcera. Nevynechám jedinou neděli. Ostatně si myslím, že Sazka Arena stojí za moje prachy. Anebo jsem alespoň významně přispěl na nějaký fotbalový žákovský oddíl. Tehdy jsem dal na tiket čísla narození své ženy, dcery a svoje.. Jsou to jediná čísla, která si pamatuji. A přestat už prostě nemůžu, protože kdyby je náhodou vylosovali, měl bych šílený vztek. Každou neděli žiju v naději, že to jednou vyjde.
Kdo nezná vášeň pro sázení, tomu těžko vysvětlit napětí, které prožívám vždy, když má přijít slosování. Pokaždé prohlásím: „Milé děti, dnes večer začnete mít tatínka konečně opravdu rády!“ Nevěří, že nadchází chvíle, kdy konečně vyhraju.
I když, upřímně, výraznější finanční úspěchy jsem za ta léta neměl. Jako by mi to někdo nepřál (že by osobně pan Hušák?).
Jen jednou, někdy před dvaceti lety, jsem vyhrál tisíc korun. Ale co s vyhranou tisícovkou udělat jiného, než ji znovu vsadit? Tehdy jsem do procesu sázení zapojil celou rodinu, a jelikož v té době stál sloupek pouhé tři koruny, už se nám všem z těch číselných kombinací motala hlava. Nebylo možné se netrefit. Stalo se. Podruhé jsme vyhráli už asi jen pětistovku a na potřetí jsme skončili na nule.
Někdy odkládám až na pondělí ten slastný okamžik, kdy konečně uvidím vytištěná ta svá čísla! Zažívám pocit takového příjemného napětí. To se pak nemohu dočkat rána, kdy se při snídani podívám na internet nebo do novin a zjistím, že tentokrát – zase nic. Nevadí. Za ten pocit to stojí. A co si budeme říkat, ono těch hezkých věcí v životě zase tolik není, tak proč si tuhle odpírat.
O autorovi| zaznamenala Jarmila Kovaříková
