Koncertní provedení, které zazní pouze dnes a pozítří, nastudoval šéfdirigent zlaté kapličky Tomáš Netopil.
LN Antická báje o Ariadně a labyrintu vedle Andersenovy pohádky o čínském císaři a slavíkovi – co tyto opery spojuje nad rámec generační spřízněnosti a podobnosti komplikované životní pouti obou skladatelů?
Co mají tyto opery společného? Vůbec nic – ale je to nádherná kombinace, v obou je krásná barevnost. Jsou to dva odlišné světy: Stravinskij přináší obrovskou výrazovou škálu od hluboké ruské melodiky přes náznaky hudby impresionismu až ke komornímu stylu symfonismu, kdy nechává rozeznít jednotlivé nástroje. Třeba v druhém aktu při příchodu venkovanů slyšíme rytmické pasáže připomínající Svěcení jara. Je to velice nabitá partitura. Oproti tomu Martinů se pohybuje v přesně uspořádaném světě neoklasicismu. Je to velice niterná hudba, končící nářkem Ariadny. Fascinuje mě, že Ariadna vznikla vlastně jako jakási forma odpočinku během Martinů práce na Řeckých pašijích.
LN Před dvěma lety jsem se vás ptala, proč jste se na začátku mezinárodní kariéry rozhodl pro post šéfdirigenta ND. Jak se na toto své rozhodnutí díváte dnes?
Svou tehdejší odpověď mohu v podstatě zopakovat. I při intenzivní práci v Národním divadle mohu plnit i své závazky v zahraničí a myslím, že je to pro divadlo hezká vizitka. Moje první sezona proběhla v zamýšlených intencích: věnuji se mozartovským produkcím, a protože jsme v Národním divadle, chtěl jsem jít v linii českých oper, ale ne těch úplně známých. LN Ovšem jenom koncertně, a navíc původně plánovaná premiéra Janáčkovy opery Z mrtvého domu byla kvůli úsporám zrušena.
Že budou Ariadna a Slavík provedeny pouze koncertně, mrzí v divadle každého. Když si jako člověk s úplně obyčejnou fantazií představím skupinu Skutr, která do toho původně měla jít a která má fantazii mnohokrát větší než ostatní, tak to mohlo být velice zajímavé. Ale nacházíme se nyní ve velice špatné situaci, se kterou musíme bojovat, abychom vůbec nějakým způsobem mohli udržet naše ideály.
LN Jak jste se v roli šéfdirigenta zabydlel? Jak byste diagnostikoval současný stav opery v rámci vašich kompetencí – v čem jsou klady, v čem nedostatky a jak je chcete odstraňovat?
Klady jsou v přirozené muzikalitě hráčů orchestru, která mě přitahuje. V počátcích, kdy jsem s nimi bojoval na koncertech, se skrývala... hlavně entuziasmus se dlouho skrýval. Smutná je opotřebovanost daná tím, v jakém provozu pracují. Když se podíváme na jejich hrací plán, je to obrovské množství fyzické práce s nástrojem – dopolední a odpolední zkoušky, představení operní i baletní, střídání dvou domů. Když to srovnám s podmínkami, které mají orchestry v zahraničí – Francie, Španělsko, Itálie, Belgie – tam má muzikant ve staggionovém systému na každou produkci čas, věnuje se jedné opeře. Mezi tím si udělá řadu koncertů a zušlechťuje se tímto způsobem. Orchestr, který hraje jen v orchestřišti, se dostane brzy do jakéhosi volnoběhu, velice ležérního stylu, kdy do hry nedává tu energii, kterou investuje hráč, který je viděn. LN Jaké jsou další cesty, jak se zbavit té „opotřebovanosti“?
Organizace provozu. To už ale zabíhám do velice praktických podrobností. LN Které ale mohou zásadně ovlivnit výsledek, jako když se například objevil na představení hráč, který příslušnou operu vůbec nestudoval.
To byl opravdu extrém a doufám, že už je to minulost. Snažím se na to velice dbát – u mozartovských produkcí vyberu konkrétní hráče, kteří se věnují pouze té produkci. Je to sice zásah do jejich „svobody“, ale věděl jsem od začátku a vím to i teď, že jinudy cesta nevede. Je to takový počátek očišťování orchestru od letitých nánosů – bude jistě trvat několik let, ale věřím, že po čase budeme schopni do toho malého orchestru vkládat další hráče a zkvalitnit tak postupně celý orchestr. U velkých oper pak je nutné dodržovat základní pravidla – přesné plánování služeb, přesné střídání skupin tak, aby hráli spolu ti, kteří jsou spolu zvyklí hrát z not, které si opatřili poznámkami. Další věcí je proměna hracího plánu. Repertoárové divadlo pochopitelně musí mít základní tituly, které vydělávají peníze, nasazené celoročně, ale účelné je aplikovat systém, kde se inscenace hrají v uzavřených blocích.
LN Jako šéfdirigent zasahujete i do formování pěveckého ansámblu. Jak vás uspokojuje jeho současný stav?
O rezervách samozřejmě víme, ale naši sólisté to opravdu nemají jednoduché. Jejich hlasy trpí šíří repertoáru, který musí zvládnout. Z mladé generace se ovšem pomaličku vyloupávají nové zajímavé tváře. Oživení sólistického ansámblu o hosty je prospěšné a zatím se dařilo.
O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je divadelní kritička
