Jako již každoročně, tak i letos se v pražském Veletržním paláci představují diplomanti pražské Akademie výtvarných umění. Veřejnost může sledovat, jaké jsou výsledky studií, co lze na umělecké scéně očekávat v nejbližší budoucnosti. Není to sice zdaleka jediné vodítko, protože výrazné umělecké osobnosti se rodí i mimo zdi oficiálních vzdělávacích ústavů. Někdy se dokonce může stát, že výrazný talent se zničí necitlivým přístupem pedagogů. Jindy však naopak může profesor odhalit, co se ve studentovi skrývá, a naznačit mu, jakou se má vydat cestou. Je ovšem nutné podotknout, že se často stává, že vynikající umělec není ani trochu dobrý pedagog, a naopak, že skvělý pedagog nemusí být nutně špičkový umělec.
V posledních dnech či týdnech jsem navštívil výstavy dvou slavných uměleckých vysokých škol s dlouhou tradicí. První z nich byla Královská akademie v Londýně, druhá pak Akademie výtvarných umění v Praze. Obě školy se kupodivu dost výrazně liší a pražská škola nevyznívá v tomto srovnání špatně. Působí totiž uvolněněji a otevřeněji. AVU je výrazněji konceptuálně zaměřená. Londýnská Akademie působí jak v názoru, tak v provedení děl konzervativněji. Ale zase vyvolává dojem vyzrálosti a profesionality. Její výstava je uspořádaná tradičněji. Originalitou přístupu překvapí jen několik exponátů, které se ztrácejí mezi tisíci nijak objevnými obrazy, fotografiemi, kresbami, grafikami, sochami a objekty. Vlastní výstavní prostory jsou ovšem monumentální, zatímco AVU má sice velmi pěknou, ale komornější galerii.
Jak se vyhnout slepým uličkám Na pražské Akademii se objevuje napříč různými ateliéry několik slibných jmen. U některých z nich je zřejmé, že už teď dosahují samostatného projevu, i když je ještě do jisté míry vidět vliv jejich profesorů. Je ovšem důležité, aby spočíval spíš v naznačení správné cesty, aby studenti neopisovali pouhou formu, která může vést do slepé uličky. Záleží jen na síle jejich osobnosti, jakým způsobem navážou, zda se z vlivů dokážou vymanit natolik, aby si vytvořili skutečně vlastní názor.
Tak třeba Petr Skala svými videi dokládá, že škola Miloše Šejna je otevřená, že se pedagog snaží odhalit, co se v rozdílných osobnostech skrývá, jakým směrem by se měl vyvíjet. V tomto směru se zajímavě projevuje také Graeme McKinnon, v jehož tvorbě se šťastně spojují vlivy dvou pedagogů -Miloše Šejna a Vladimíra Skrepla. Ukazuje se, že může často prospět, když student dvakrát nebo třikrát změní ateliér. Spojení různých, třeba i diametrálně odlišných názorových proudů často nese ovoce. Tak například u Matěje Hájka, který nejdříve studoval v ateliéru nových médií Veroniky Bromové a pak pokračoval u Jaroslava Róny, kde naopak přešel k užití klasičtějších postupů. Monumentalitou a energií zaujme jeho instalace, která ovládá prostor. Možná ještě zajímavější jsou jeho modely, ve kterých se za užití různých materiálů jeho představy rodí a můžeme tak sledovat celý jejich vývoj. Robert Palúch nás vyzývá, abychom se na jeho „podivném“ objektu dotýkali vlasů, přičemž se rozeběhne jakýsi „stroj na nic“. Dokládá, že tradice dada u nás byla a zřejmě dosud je poměrně výrazná a stále se vrací v nových vlnách. Živě působí videoinstalace Josefa Bareše, přináší jasnou výpověď o určitém čase a místě, má jasný a přesný rytmus.
I v malbě se rýsuje několik individualit. S geometrickými tvary si kultivovaně pohrává Ondřej Šumbera, který si doufejme uvědomuje, že v oblasti geometrických kompozic je už velmi těžké cokoliv objevit. Josef Achrer se tentokrát představuje ve srovnání s minulou tvorbou záměrně dekorativně působícími obrazy, ve kterých kombinuje malbu se syrovými strukturami. Příjemnou malbou potěší Rudolf Janák. Graeme McKinnon překvapí svěžím komiksovým stylem. Výrazný smysl pro ironii a absurditu projevuje Patrik Čabla. Vysoký standard si již tradičně drží grafické a také restaurátorské ateliéry.
Výstava je uspořádaná živě a s výrazně osobním názorem kurátorů (Jaroslav Róna, Michal Cimala), má své dominanty a rytmus. Je dobře, že se vlastně již tradičně koná v Národní galerii, v sídle Sbírky moderního a současného umění. Na druhou stranu je škoda, že v adekvátní instituci nemá podobnou příležitost Vysoká škola uměleckoprůmyslová, která dosahuje obdobné úrovně a přináší přitom zásluhou svého zaměření a kvalitního profesorského sboru odlišný, ale přitom také zajímavý pohled na nastupující generaci.
Diplomanti AVU
Veletržní palác - Velká dvorana Národní galerie v Praze, do 1. srpna
Royal Academy of Arts
Burlington House, Piccadilly, Londýn, do 22. srpna
***
Výstava je uspořádaná živě a s výrazně osobním názorem kurátorů Jaroslava Róny a Michala Cimala. A je dobře, že se koná v Národní galerii.
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je kurátor a výtvarný kritik
