Asi v polovině snímku Single Man (v rámci počešťování se z jeho názvu ztratil neurčitý člen) se jeho zoufalý hrdina, univerzitní profesor literatury George Falconer, pokouší o sebevraždu. S pistolí v ruce se aranžuje do různých pozic, snaží si domyslet, jak bude jeho tělo po výstřelu vypadat, různé varianty shledává z estetického hlediska neuspokojivými.
Je to působivá scéna, jímavá a zároveň temně komická. Věci života a smrti jsou v ní zválcovány narcistním staráním se o dojem – to, že je někdo mrtvý, ho zřejmě nezbavuje závazku vypadat dobře. Je v ní také možné vidět moment sebereflexe – ne hrdinovy, ale snímku, v němž účinkuje. Celovečerní debut módního velice úspěšného návrháře Toma Forda se totiž chová podobně, sugeruje zaujetí těmi nejvážnějšími věcmi života, včetně těch posledních. Pro samou péči o povrch si ale uzavírá cestu k tomu, co je pod ním. Stává se z něj zkušenou rukou aranžovaný „živý obraz“, jenž jako kdyby byl složený ze samých mrtvých elementů – Maroldovo panorama ztráty a zármutku.
Je rok 1962, propukla kubánská krize, svět stojí na pokraji zničující nukleární války. George (Colin Firth) nic z toho nevnímá, dostal totiž strašnou životní ránu – jeho dlouholetý partner Jim (Matthew Goode) zahynul při autonehodě, uplynulo už sice osm měsíců, ale ta ztráta George pořád rozdírá nepolevující silou. Fordův film se odehrává během jednoho dne v životě toho zraněného muže. Začíná velmi silně, zničující reminiscencí na chvíli, kdy se George dozvěděl z telefonu i Jimově smrti a také o tom, že svojí životní lásce ani nebude moci jít na pohřeb.
Colin Firth v ní trefil hlas člověka, který se ze všech sil snaží udržet zdání klidné serióznosti, a zčásti uspěje – vzedmuté emoce v tom zdání udělají jenom pár prasklin. Moment, kdy George už citům může dát průchod, je zachycen se zdrženlivou elegancí. Další sekvence ukazuje George po několika měsících, s pedantickou pečlivostí se ráno obléká, vytváří jakousi do posledního detailu promyšlenou elegantní masku, za níž se může schovat. Autor jako by tady ukazoval protikladnost toho, co je uvnitř, a toho, co je navenek. Jenomže prakticky celý zbytek Fordova snímku se pohybuje ve sféře toho „navenek“, sugeruje sice hlubiny, z nichž se ale stává svého druhu módní doplněk. Sklouzne do krku sice pomalu, ale bez větších zádrhelů – asi jako kapka medu.
Výše napsané neznamená, že by Ford, jeho kameraman Eduard Grau a šéf výpravy Ian Phillips nepředvedli svým způsobem výrazný výkon. Single Man vypadá jako oživlá fotografie z 40 let starého módního žurnálu. Polštáře v interiérech jsou rozmístěny s přesností na desetinu milimetru, naleštěná auta v exteriérech jezdí po přesně stanovených drahách, divák si může být jist, že i poslední komparsista někde v třetím plánu má pečlivě vybraný kostým, dokonalý účes, rty zabarvené do promyšleně vybraného odstínu a zuby bez kazů.
Je to vesmír sešněrovaný dost konvenčně chápaným krásnem, jehož barevnost se mění v závislosti na vnitřním rozpoložení hrdiny utíkajícího z vybledlé reality k barevným vzpomínkám. Je to svět, jak ho vidí George, gesto, vůně v něm může nastartovat nějakou bolavou reminiscenci. Specifická podoba toho světa ale nakonec může vést až k pochybnostem o povaze Georgeova žalu – někdy je těžké rozlišit, kde končí bolest způsobená ztrátou milované bytosti a začíná opojné rochnění se ve vlastní trýzni. Moc nepomáhá ani to, že z plátna létají s úpornou vážností pronášené životní pravdy. Ne snad že by bylo potřeba říci k tématu, s nímž se lidé vypořádávají tisíce let, něco nového – proč taky. Je ale v moci umění způsobit, že mnohokrát slyšené se díky němu stane slyšeným či vnímaným poprvé. Single Man ale v některých scénách (Georgeova přednáška, závěrečný dialog se studentem Kennym) působí spíš jako elegantně vizualizovaná powerpointová prezentace, v níž je třeba projet všechna povinná sdělení.
„Hrozné věci někdy mohou být po svém krásné,“ zazní ve filmu. Ta krása, již film Single Man nachází v žalu a ztrátě, ale není moc svá. Nepracují tu síly, které člověku zkroutí obličej do ošklivosti, aby z něj přitom vytáhly nějakou neobvyklou nádheru. Spíš triviální úhlednost, markýrovanou oduševnělost. Nakonec toho všeho je možno uronit nějakou tu apartní slzu, třeba cestou dolů po tváři chytne zajímavý světelný odlesk. Jsme, ach, tak pěkní, když trpíme...
Single Man
(USA, 2009)
Režie: Tom Ford
Hrají: Colin Firth, Julianne
Mooreová a další
***
Specifická podoba nabízeného světa nakonec může vést až k pochybnostem o povaze Georgova žalu – někdy je těžké rozlišit, kde končí skutečná bolest a začíná rochnění se ve vlastní trýzni
