Nějak jsem chyběl, když se naše republika rozhodla nenávidět lyžařský šampionát v Liberci, takže si teď připadám jako vyděděnec. Je to samozřejmě jen moje vina – o tento fenomén jsem se dost nezajímal, zprávy a analýzy v novinách přeskakoval, do paměti uložil jen to nejzásadnější, takže teď nedokážu sdílet všeobecné opovržení k faktu, že se u nás uspořádalo mistrovství světa, a články o tom, že mistrovství světa, které „chválili závodníci, funkcionáři i zahraniční novináři“ je vlastně „šampionát protikladů“, chápu jen s největšími obtížemi. Požádal jsem dokonce své v běhání zběhlejší kamarády, aby mne zasvětili do problematiky, ale při vší úctě k jejich odbornosti v oboru organizace mezinárodních sportovních akcí ve mně jimi nashromážděné argumenty vzbudily spíš zmatek.
Dlouho mi nebylo jasné, zda je problém v tom, že ve zmíněné lokalitě sníh není, anebo zda je ho příliš mnoho (přátelé se nakonec usnesli, že to je vlastně „paradox“ a že radši půjdeme dál), bez potíží jsem se sice ztotožnil s faktem, že přivážet za státní finance Michala Davida do Liberce za jakýmkoli jiným účelem, než je jeho svrhnutí z můstku HS 134, je bezpříkladné vyhazování peněz (zvlášť když jsou všichni biatlonisti na svém mistrovství v Jižní Koreji, takže ho nikdo ani nemohl postřelit vzduchovkou), ale k základní stížnosti – že mistrovství světa nám jeho organizátoři slibovali zadarmo, a nakonec že stálo dvě miliardy nás všech – se připojit nemohu. Vychází totiž z absurdního, byť všeobecně rozšířeného předpokladu, že pokud se na jednom místě zabrání státu vyhodit peníze, zachráněné peníze jaksi automaticky už poputují na ta „správná“ místa. Že by ty dvě miliardy přilepšily důchodcům, že by se daly na kulturu (pardon, to je vlastně taky vyhazování peněz) nebo na rodiny s dětmi či další fetiše, jimiž nám před volbami politici mávají před očima? Sami vidíte, jak absurdně to zní. S největší pravděpodobností by se za ně policejní auta přebarvila na ještě bizarnější barvy, ministerstva by si najala dalších pár advokátů se stamilionovými palmáre a už by ani nezbyly peníze na rekonstrukci nějaké té budovy finančního úřadu či okresní správy sociálního zabezpečení. Jediný rozdíl by byl v tom, že tentokrát bychom si ty prachy, na kterých by se tak jako tak v podivných výběrových řízeních přiživily nejroztodivnější firmy, nemohli ani užít.
Nechápu, jak mohli Češi přehlédnout, že se po letech podařilo vydojit ze státu peníze na něco zábavného a velkolepého. Že místo toho, aby je těšilo, že jim stát zaplatil zábavu, která se normálně vidí jenom v televizi, že se jim aspoň podařilo ošálit cizince a zanechat v nich dojem, že se v téhle zemi dokáže zorganizovat i světová akce; místo toho, aby dojatě říkali, že i tam nahoře máme známý, když nám pánbůh nadělil tolik sněhu, si dokonale zkazí i to jediné, co by s tím podivným podnikem mohli udělat – mít z něho sakra radost, když už to stálo takový prachy. Politici ať se rozčilují, že si nenakradly ty správné firmy, policajti ať za to klidně někoho zavřou. Ale proč si tím máme krátit život my? Nechci říkat, že to je v naší národní povaze. Ale nějak si nedovedu představit Egypťana, který vás přivede k pyramidám a řekne: „Děsný, co? Čet sem, jak se to stavělo. Prachy lítaly voknem, lidi chcípali jako mouchy a jediný, co nám z toho zbylo, je todle...“
***
Nechápu, jak mohli Češi přehlédnout, že se po letech podařilo vydojit ze státu peníze na něco velkolepého
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
