Za mozaikou šokujících faktů se skrývá Sorokinova filozofie ruských dějin, v nichž vládne kontinuita od pradávna dodnes. Naznačuje to sám titul knihy: opričnina byla země, na niž Ivan Hrozný usídlil poslušnou soldatesku (její řádění se stalo příslovečným označením vládní zvůle). Narážek na tradiční motivy ruského života je mnoho (třeba scény s Gosudarkou připomínají mravy Kateřiny II.), tradici sugeruje sám jazyk Sorokinova vyprávění: sloveso je vysunuto na začátek nebo na konec věty, přídavné jméno za substantivum, což připomíná styl letopisů a pohádek. (Překladatel Libor Dvořák měl nelehkou úlohu – reprodukci hovorové a vulgární řeči, ale i náznak archaičnosti, navíc v cizím kulturním prostředí. Hovorová řeč bývá kamenem úrazu českých překladů, tentokrát se však stylizace proplétajících se poloh řeči podařila: přezdívky opričniků, jejich zvolání, kletby a přísloví působí v překladu jako originální jazykový výtvor). Starobylost se v Sorokinově obraze věčné Rusi mísí s technickými vymoženostmi, které slouží pohodlí vládnoucích i dokonalému sledování podřízených.
Inspirace gogolovskou groteskou Spojnicí této mnohověké tradice je všeobecná absence právního vědomí, a tedy i schopnosti mravního úsudku a rozhodování. Zákony jsou využívány pouze k pronásledování lidí, kteří se vládcům znelíbili, strážce samé nepostihují. Když se opričnik dopustí chyby, omlouvá to výroky „to mi snad sám ďábel hlavu poplet“, „to mi sám rohatej nakukal“: provinilý člověk podlehl ďáblovi, sám je nevinný. Můžeme si vzpomenout na monolog starého opilce Marmeladova z Dostojevského Zločinu a trestu: propil všechno, i peníze své dcery, jež musí živit rodinu prostitucí – a přece věří, že Bůh spasí i „nemohoucí a hanebné“, „rozevře jim svou náruč a oni s pláčem padnou do prachu“. Člověk je slabý a špatný, ale připodobníli se druhým, bude mu všechno odpuštěno, taková je mentalita lidí, kteří vyznávají autoritativní Rus. Symbolickým vrcholem mystéria kolektivity jsou orgie, když opričnici ve společné lázni vytvoří skrze pohlavní spojení jediné monstrózní tělo, jakousi obrovitou housenku a oddávají se sexuálnímu třeštění. V duchovním profilu Ruska tak sousedí úlomky tradic s emblémy konzumního života, „svatá Rus“ a pravoslavné ikony s videotechnikou. Za tohoto stavu věcí se ruští spisovatelé inspirují především gogolovskou groteskou: principem jejich prózy je zejména absurdita, kolotání dějů bez vyústění a beze smyslu: ve Třicáté Marinině lásce se stále opakuje jeden a týž příběh – další a další milostný akt.
Takovému vyprávění schází ovšem jakákoliv katarze, aspoň hypotetická možnost odstupu. Sorokinovi vznikla pod rukou plošná satira, kde každý detail ukazuje pouze jedním směrem. Významné dílo obrozující se Rusko zatím zřejmě nevydalo. Nejčistší Sorokinovou prózou mi proto připadá Fronta. Většinu textu zde sice zabírá fiktivní záznam převalujícího se tlachu lidí čekajících ve frontě před obchodním domem. Na konci se však rozvine milostný příběh dvou náhodně se potkavších lidí. I on je záznamem běžných taktik při seznamování a poté „šepotů a výkřiků“ intimního sblížení. Ale kupodivu tu dojde k porozumění, vzájemnému odpuštění a k příslibům nastávajícího rána. Je to stará idea „lidské přirozenosti“, ale patří ke stavebním kamenům evropské i ruské civilizace.
***
Úspěšný autor
Vladimir Sorokin je autor bestselerů: jeho prózy byly přeloženy do 14 jazyků a v Čechách mu vychází třetí kniha Den opričnika (1995 vyšla Třicátá Marinina láska, 2003 Fronta).
