POLEMIKA
Zahraniční a bezpečnostní politika mají svou profesionalitu a sotva se dají posoudit pojmy jako „pravicová“ či „levicová“. Nadšení, které projevuje pan Martin Weiss ve svém komentáři o Levicových spáčích (LN 15. 9.), je zaslepující a odporuje této profesionalitě. Sám patřím k těm, kdo před dnešním Ruskem varují (hlavně pokud se mne někdo ptá v Německu). Shrnuji to pod formulací „potenciální nebezpečí pro evropskou stabilitu“. Ale to stále ještě neznamená, že pro současnou situaci existuje jednoznačný recept. I v případě Iráku jsem patřil k „válečným štváčům“, ale ne k zastáncům války za každou cenu, s pofiderními důvody a ve špatný okamžik.
Práce na čtyřicet let
Pokud někdo s rozkoší buší do „západoevropských levičáků“ osmdesátých let a likviduje ducha helsinského procesu, připomíná mi to nutnost rozpoutat na české scéně širší debatu o tom, jak probíhají mezinárodní změny a jak se politicky a diplomaticky vytvářejí aspekty vlivu na tento vývoj. Především je třeba si uvědomit, že v mezinárodním kontextu existují i partneři, se kterými bychom z osobní perspektivy nešli na pivo. Sověti sedmdesátých a osmdesátých let k nim patřili.
Při analýze příčin pádu jejich koloniální říše i vlivové sféry najdeme jak zbrojení západních mocností, tak helsinský proces, což bychom právě v roce 30. výročí Charty 77 neměli zapomínat. V těchto mezinárodních souvislostech neexistuje recept na odstranění totality. To si mohli myslet odbojáři na počátku padesátých let, jako bratři Mašínové. Ale komplex rizik byl tak značný, že práce na odstranění komunistické totality trvala více než čtyřicet let.
Nebylo snad okolo roku 1950 v USA dost vyhraněných pravicových politiků reaganovského typu? Proč tedy neuplatnili jednoduchý recept, jak střední a východní Evropě přinést svobodu? Jednoduše proto, že taková monokauzalita neexistuje.
Strategie, to nejsou jen zbraně
V současné diskusi o vztazích s Ruskem, které se snaží vybudovat si opět mocenskou základnu, je nutné vyhodnotit nejméně dvojí komplex vědomostí: Za prvé mocenskou a diplomatickou historii zhruba od napoleonských válek. A za druhé nejnovější údaje o zdrojích a tocích surovin, bez kterých není možný hospodářský rozvoj. Historicky i hospodářsky najdeme řadu procesů, kde zbraně a zbrojení jako primární měřítko moci neobstojí, protože působí i strategicky silnější prvky. Vzpomeňme jen na historii uhlí a oceli, které byly jen v druhé řadě vojenskými zdroji.
Strategie se neomezuje jen na zbraně. Právě v Helsinkách byla strategie vůči někdejšímu Sovětskému svazu komplexní. A kdo se touto historií zabývá, nemůže nepoznat, že stratégové helsinského procesu nebyli zastánci petrifikace daných mocenských poměrů, nýbrž znalci povlovných změn, které se pak také odehrály. Podobně působil v minulosti třeba Marshallův plán.
Co teď? Pluralitní debatu!
Jaké je z toho poučení pro dnešní strategii? Především je důležitá pluralitní debata, abychom neustrnuli v ideologii zdánlivě úplně jasného světa. Se sociálními demokraty, a obzvláště s panem Paroubkem, nesouhlasím s chutí. Ovšem otázka sociálních demokratů, jak bude působit zbrojení a nejsou-li možné alternativní strategie, je naprosto správná, i když odpověď možná skončí zas u obranných strategií.
Je však pochybené předem příspěvky k pluralitní debatě smést ze stolu, tak jako by neměly své oprávnění, jako by vše bylo už jasné.
***
Se sociálními demokraty nesouhlasím s chutí. Ovšem jejich otázka, jak bude působit zbrojení a nejsou-li možné alternativní strategie, je naprosto správná.
O autorovi| Jaroslav Šonka, publicista
