Dnes dopoledne proběhne v linecké katedrále za účasti členů rodiny a vysokých politických i církevních činitelů blahořečení rakouského sedláka Franze Jägerstättera, popraveného za odpor proti nacismu. Oficiální formou tak církev uznala jeho zásluhy na poli křesťanské rezistence. Dnešní slavnost je satisfakcí i pro další odpůrce hnědé totality z církevních řad, o jejichž osudech se dlouhá léta mlčelo. Rakouští katolíci tím učinili významný krok k vlastní sebereflexi své role v době nacistické vlády a iniciovali i další společenské diskuse na téma vyrovnání se s nepříjemnými kapitolami dějin u našich jižních sousedů.
Jediný, kdo zaškrtl „Ne“
Franz Jägerstätter se narodil jako nemanželské dítě v květnu 1907 v hornorakouské obci St. Radegund, shodou okolností pár kilometrů od Braunau, rodiště Adolfa Hitlera. Zde hospodařil na statku, zděděném po adoptivním otci. V mládí rozhodně nepřipomínal pozdějšího náboženského horlivce. Nevyhýbal se zábavám a v šestadvaceti prožil milostný románek s místním děvčetem, z něhož se narodila dcera. Proto raději na čas z vesnice odešel a pracoval v dolech ve Štýrsku. Po návratu nastal v jeho životě zlom, projevující se každodenní účastí na bohoslužbách a úvahami o vstupu do kláštera. Nakonec se však rozhodl pro manželství a ze svazku s Franziskou Schwaningerovou přišly na svět tři dcery. Vedle hospodářství a rodiny se zajímal i o politické události a dával veřejně najevo obavy z růstu nacistického hnutí ve své vlasti i v Německu. Krátce po anšlusu Rakouska vyjádřil odpor proti novým pořádkům v referendu vyhlášeném měsíc po připojení. Rakouský episkopát tehdy vyzval věřící, aby v něm vyslovili souhlas s připojením ke třetí říši. Navzdory tomu zaškrtl jako jediný ve vsi na hlasovacím lístku „Ne“. Dvakrát byl odveden do armády, ale obec si ho vždy vyreklamovala po několika týdnech zpět jako osobu nepostradatelnou pro chod hospodářství. Potřetí se povolávacímu rozkazu vzepřel. Jeho rozhodnutí umocnil vedle výhrad svědomí i fakt, že během výcviku zažil šikanu a dozvěděl se pravděpodobně i o programu eutanazie. V únoru 1943 byl zatčen, převezen do vojenské věznice v Linci a poté do Berlína. Za rozkládání německé branné moci ho odsoudili k trestu smrti. V cele smrti se ho kněz snažil přesvědčit, aby změnil své stanovisko. Marně. I ve stínu gilotiny odmítl složit přísahu Hitlerovi. Odpoledne 9. srpna 1943 byl v Brandenburgu popraven.
Otevření nepříjemných kapitol
Druhý život mučedníka kopíruje peripetie vyrovnávání se s rakouskou minulostí během nacismu i pohled na oběti režimu. Dlouhou dobu po válce byl totiž Jägerstätterův příběh obestřen mlčením. Charakteristický byl pro tehdejší poměry i fakt, že zatímco se vdova dlouhou dobu marně domáhala materiální podpory, někteří vysoce postavení nacisté získali nárok na finanční rentu (letos se ve svých čtyřiadevadesáti letech dočkala vysokého rakouského vyznamenaní). Pochopení se po válce jeho čin nedočkal ani v církevních kruzích. Někteří hodnostáři si cenili více postoje milionů Rakušanů, plnících, byť nedobrovolně, povinnosti na válečném poli. Měli přitom i strach ze zneužití jeho kultu radikálními pacifisty. Prvním signálem změny přístupu se stal dokument rakouské televize, vysílaný počátkem 70. let, který oživil zájem veřejnosti o jeho osobu. O Franzi Jägerstätterovi se však rozvinula diskuse zejména od konce 80. let. Spouštěcím momentem se stala aféra prezidenta Kurta Waldheima. Ten sloužil za války na frontě a po obvinění z podílu na válečných zločinech se hájil tím, že jako voják pouze plnil rozkazy, stejně jako statisíce jeho spoluobčanů. Od té doby se zvedla vlna zájmu o tabuizované válečné epizody a na Jägerstätterovu počest najednou vznikly památníky a dokonce i opera. Jeho případ vedl k odbornému tematizování do té doby opomíjené tematiky dezertérů a odmítačů vojenské služby. Pod tímto vlivem také zrušil berlínský soud v roce 1997 rozsudek, vynesený nad Jägerstätterem. Na konci 80. let začala linecká diecéze přípravu materiálů k procesu beatifikace, který Vatikán uzavřel letos v červnu uznáním jeho mučednictví. Představitelé rakouské extrémní pravice v něm ovšem nadále vidí především zbabělce a náboženského pomatence. Vzhledem k široké vlně veřejných diskusí, jež beatifikace vyvolala, zvolily rakouské církevní kruhy záměrně jako datum vyhlášení nového světce oslavu státního svátku. Daly tímmimo jiné najevo, že si přejí pokračovat v očišťování historické paměti, započatém v minulých letech. Přípravu blahořečení totiž doprovázely i odborné diskuse historiků i teologů, týkající se nejen zhodnocení účasti duchovních i laiků v hnutí odporu, ale i obtížné cesty k poválečnému uznání zásluh těchto hrdinů a návratu jejich osudů do veřejného povědomí.
O autorovi| Jaroslav Šebek, historik
