Současný spor s Japonskem naznačuje, že ano. Říše středu omezila vývoz několika důležitých nerostů, což způsobilo potíže nejen Japonsku, ale i Spojeným státům.
Jenže Čína dosud není politicky, vojensky ani ekonomicky tou velmocí, za kterou se vydává, a je otázkou, zda se jí někdy vůbec stane. Že Čína nyní ukazuje své „zuby“ Japonsku, není náhoda. Ostrovní země je pro říši středu tradičním nepřítelem: japonský útok na Čínu podle některých historiků fakticky odstartoval druhou světovou válku. Nacionalisté neustále připomínají japonská zvěrstva včetně takzvaného znásilnění Nankingu (v tomto čínském městě v roce 1937 Japonci zabili více než čtvrt milionu lidí a znásilnili osmdesát tisíc žen). V čínštině se pro Japonce také stále používá pojmenování guizi, tedy „ďábel“.
Tahle nevraživost byla dlouho tlumena mimo jiné i díky tomu, že to byly právě japonské společnosti, které jako jedny z prvních investovaly v osmdesátých letech v Číně a přinášely tam moderní technologie, zejména v oblasti elektroniky a elektrotechniky. Zhruba před pěti lety ale začali Japonci své investice omezovat a zaměřili se spíše na země jihovýchodní Asie, jako je Vietnam nebo Thajsko. Tento trend se navíc zrychlil v posledních dvou letech.
Když Japonsko zatklo kapitána čínské lodi, který se přiblížil ke sporným ostrůvkům Senkaku, kolem nichž jsou prý důležitá naleziště plynu a zřejmě i ropy, mohla tak Čína přistoupit k ostrým sankcím. Peking přerušil kontakty s Tokiem a pak zaútočil oklikou. Omezil export takzvaných vzácných zemin. Jde o zeminy, které obsahují 17 vzácných prvků používaných v naváděcích systémech raket, ale také v laserech, mobilních telefonech a dokonce i mikrovlnných troubách. Čína těží 90 procent světové produkce těchto zemin a Japonsko se svým průmyslem je na ní kriticky závislé. „Jde o překvapivý útok, na který jsme nebyli připraveni,“ řekl japonský ministr pro technologie Banri Kaieda. Peking omezení vývozu oficálně popřel ale pokračuje v něm dokonce i do USA.
To je pro chování Číny na mezinárodním poli typické: země se snaží zůstat nenápadná. Stále platí slova o potřebě „skrýt se před světlem ramp“, která pronesl Teng Siao-pching. Ten od sedmdesátých do devadesátých let řídil politiku Číny; v komunistické zemi povolil tržní hospodářství a přivedl ji na cestu současného růstu. Čína se oficiálně do ničeho příliš nevměšuje, s nikým nemá spory a na nikoho netlačí. V současné ideologii komunistické strany se mluví o „mírovém vývoji“ a snaze posunovat se „tiše vzhůru“.
„Čína se snaží v některých oblastech působit jako důvěryhodný a zodpovědný partner, protože je přesvědčená, že se jí to dlouhodobě vyplatí,“ říká sinolog Ondřej Klimeš. „Jejím cílem na mezinárodní scéně je znovunabytí světové hegemonie, náprava historických křivd a podle komunistických představ porážka západního protičínského komplotu,“ vysvětluje. Přitom používat ekonomické zbraně místo klasických je pro Čínu stále lákavější. Západ jí to přitom umožňuje. Vzácné zeminy jsou dobrým příkladem.
I když se nazývají vzácnými, fakticky jsou jejich ložiska roztroušena po celém světě od Ruska přes Austrálii a Jižní Ameriku až po Spojené státy. Vzácné prvky se ale z těchto zemin louhují kyselinou, což s sebou nese značná rizika pro životní prostředí. Na řadě míst proto těžaři svoji činnost již omezili. Jenže v Číně se na ekologii příliš nehledí, a země tak ovládla světvou těžbu a používá ji jako zbraň. Ostatně již citovaný Teng Siao-pching už v roce 1992 prohlásil, že „čím je pro Blízký východ ropa, tím jsou pro Čínu vzácné zeminy“. Vzestup mimo světla ramp Dosud se přitom celý vyspělý svět bál spíše čínské ekonomické nebo vojenské expanze. Hlavně exportu, který raketově roste. Čína předstihla loni ve vývozu měřeném dolary dosud největšího světového exportéra, Německo. Země středu nejenže ovládla světový trh s textilem, botami a hračkami. Čína vyrábí čtvrtinu celosvětové produkce počítačů, měřeno podle přidané hodnoty. Nejen že je subdodavatelem velkých světových výrobců ale například čínská firma Lenovo koupila v roce 2005 od americké společnosti IBM její divizi na výrobu notebooků.
Díky svému vývozu má Čína největší devizové rezervy na světě v hodnotě 2,45 bilionu dolarů. Kolem 860 miliard dolarů má pak v amerických dluhopisech. Kdyby se země rozhodla se svými zásobami cizích peněz spekulovat, může zničit jakoukoliv měnu včetně amerického dolaru.
Zdá se, že Čína napodobila úspěch svého arcinepřítele Japonska v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Kromě enormního hospodářského růstu, který dosahuje tempa okolo deseti procent ročně a závisí z velké části na produkci relativně laciného zboží, se v Číně rozvíjejí i technicky náročné obory. V Číně stojí osm z deseti nejvyšších budov světa včetně 492 metrů vysokého World Trade Center v Šanghaji. V tomtéž městě jezdí magnetický rychlovlak, a „klasický“ rychlovlak mezi městy Peking a Tchienťin dosahuje nejvyšší provozní rychlosti ze všech vlaků jezdících po kolejích na světě. Už dnes má Čína víc tratí pro rychlovlaky než celá Evropa a za dva roky to bude více než celý svět. Brzy se po nich budou prohánět soupravy vyrobené v Číně čínskou společností CSR.
Číňané jsou největšími uživateli internetu – přístup k němu má 400 milionů lidí. V USA je to 240 milionů a v Indii 80 milionů lidí. Čína má podle časopisu The Economist potenciál stát se největším trhem světa fakticky s čímkoliv. Je to dáno mimo jiné tím, že Číňanů je dnes více než 1,3 miliardy, což je přibližně 20 procent světové populace. V zemi nyní působí přes 300 tisíc zahraničních firem. Západní společnosti se ale musejí přizpůsobovat požadavkům čínské vlády.
Pochybná mírumilovnost Čína také mohutně zbrojí. Její výdaje na obranu se podle údajů švédského institutu SIPRI od roku 2003 více než zdvojnásobily. Země má ve zbrani 2,3 milionu vojáků, zatímco Spojené státy pouhých 1,1 milionu.
Pokračování na straně 15
Svět ve spárech Číny
Dokončení ze strany 13
Minimálně Japonsko se cítí ohroženo, a nedávno požádalo Čínu, aby zveřejnila skutečnou výši svého vojenského rozpočtu. Číňané totiž skutečné výdaje na své zbrojení úzkostlivě tají a čísla uváděná různými výzkumnými institucemi jsou podhodnocena. Čínský nákup zbraní v posledních čtyřech letech sice poklesl, ale jen kvůli tomu, že jejich značnou část si už země dokáže vyrobit sama. Čína prý dokázala vyrobit nové rakety a bomby, které mohou vyřadit z provozu elektroniku protivníka a dokonce potopit americké letadlové lodi.
Americký politolog Fareed Zakaría před několika lety napsal: „Ať už Čína bude chtít, nebo ne, bude se muset nakonec i kvůli své hospodářské síle chovat jako velmoc.“ Teď se zdá, že se jeho slova naplňují. Čínské námořnictvo dnes oficiálně bojuje proti pirátům u břehů Afriky, ale přitom se spíše snaží zabezpečit vlastní námořní trasy důležité pro přísun surovin nezbytných pro rychle rostoucí ekonomiku. Suroviny chce dovážet hlavně z afrického kontinentu, na kterém už nyní pomalu konkuruje bývalým západním koloniálním velmocím i Spojeným státům. Nabízí africkým státům rozvojovou pomoc, která na rozdíl od té západní není vázána na zavádění demokracie nebo hospodářské reformy.
Stále jen dohánějí Jenže přes všechny úspěchy je Čína stále polorozvinutou zemí, u které není jisté, zda se skutečně stane ekonomickou velmocí, jež by dokázala obstát v mocenském střetu se Západem. Cílem Číny je vzestup do velmocenské pozice, která zemi podle mnoha náleží a o niž přišla až v 19. století. Do té doby byla minimálně stejně bohatá jako Evropa. Současný vývoj je tak vlastně návratem do normálního stavu, který byl na jedno století přerušen vzestupem Evropy a USA.
Čína se letos stala co do celkové výše HDP druhou největší ekonomikou světa. Jenže skutečným měřítkem rozvinutosti je spíše úroveň HDP na hlavu. A ten byl podle údajů citovaných Zakaríou v jeho knize Postamerický svět už v roce 1500 v Číně nižší než v Evropě, a o sto let později byl dokonce poloviční. Západ tak má převahu nad Čínou už více než půl tisíciletí a tato převaha je stále ohromná. Čínský HDP přepočítaný na jednoho obyvatele byl loni v porovnání k paritě kupní síly přibližně sedmkrát nižší než v USA a ve srovnání s Českem zhruba čtvrtinový.
Současný čínský hospodářský růst je do značné míry určován takzvaným efektem dohánění, tedy tím, že v méně vyspělých zemích s nedostatkem kapitálu se investice projeví vyšším procentuálním růstem HDP než v zemích vyspělých. Čína tak podle všech předpokladů zpomalí v průběhu jednoho či dvou desetiletí hospodářský růst HDP ze současných 9,5 procenta na 3 až 4 procenta ročně. Navíc je čínský hospodářský růst kriticky závislý na investicích z vyspělých zemí.
Podle studie ekonomů Johna Whalleyho a Xian Xina vycházejících z dat z roku 2005 se celá čínská ekonomika dá rozdělit na dvě části: na podniky, kde jsou zahraniční investoři, a ostatní. Firmy, kde byl zahraniční partner, rostly třikrát rychleji a produktivita na pracovníka u nich byla devětkrát vyšší než v ryze čínských společnostech. Podniky se zahraničními investicemi tvořily tehdy 20 procent ekonomiky, ale vytvářely 40 procent růstu. To se příliš nezměnilo. Přímé zahraniční investice sice v Číně podle oficiálních statistik rostou (za období od ledna do srpna letošního roku to bylo téměř 66 miliard dolarů), ale růst nemusí trvat věčně, a zahraniční investoři by se mohli dokonce stáhnout. Investice v Číně totiž s sebou nesou nezanedbatelná rizika. Největším z nich je samotný politický systém, i když si to zřejmě většina zahraničních podnikatelů neuvědomuje. Na první pohled se zdá, že komunistická strana bezvadně zvládla přechod od socialismu ke kapitalistickému hospodářství. „Země je řízená jedinou stranou, komunistickou. Tato ideologie vymizela z praktického života i politického rozhodování. Dominující ideologií je bohatství, výkonnost a zvyšování životní úrovně,“ říká profesor Milan Zelený, který působil na několika čínských univerzitách.
Jenže komunistická strana stále zůstává vládnoucí stranou s „vedoucí úlohou“. Strana přijala prvky kapitalismu s tím, že je užitečný. Razí heslo, že je jedno, jestli je kočka (ekonomika) černá, nebo bílá, hlavně když chytá myši (vytváří ekonomický růst), ale to neznamená konec často neodborných státních zásahů. A hlavním cílem komunistické strany rozhodně není udržení systému vhodného pro podnikání, ale udržení komunistů u moci a to i protitržními zásahy. Například když čínská vláda loni zjistila, že provincie Hubei se nachází v ekonomickém útlumu a hrozí zvýšení nezaměstnanosti, nařídila podpořit místní tabákový průmysl spotřebou lokálních cigaret. Kdo nekouřil místní cigarety, byl potrestán.
Podobně se dnes komunistická strana snaží nevynucováním vlastních zákonů přivést do země nejmodernější technologie. Čína je totiž proslavená kopírováním západních výrobků, od hudebních CD přes auta až třeba po náhradní díly k letadlům či bagrům. Zdá se, že tento systém je dokonce oficiálně podporovaný státními úřady. Například kopírování programů firmy Microsoft přestalo ve velkém teprve tehdy, když společnost přesvědčila čínskou administrativu, že dodržování patentových práv a stíhání padělatelů bude výhodné i pro Čínu. Ostatně i Lidová armáda používá zbraně, které jsou často kopiemi zahraničních výrobků. Sedm leteckých divizí používá stíhačky J-11, kopie ruských strojů Su-27, a loni pak Číňané zkopírovali ještě modernější ruský stroj Su-33.
Západní výrobci se brání tím, že se snaží v Číně vyrábět jen méně kvalitní zboží. Sami se pak doma soustředí na vysokou kvalitu, kterou je těžké napodobit. Jeden český příklad: „Číňané často kopírují, třeba v Rusku se mi stalo, že si vzali naše výrobky a v Číně si nechali udělat kopie. Kvalitou produkce se přiblížili té naší,“ říká český výrobce koupelnových předložek Jiří Grund. „My jsme teď o dvě třídy výš, děláme kusovou výrobu, máme špičkové návrháře. Takže se s Číňany na trhu už fakticky nepotkáváme,“ vysvětluje taktiku, kterou si osvojuje stále více firem.
Jenže čínská komunistická strana reaguje opět administrativní taktikou. Podle politiky „domácích inovací“ jsou dokonce zahraniční podniky, které se ucházejí o vládní zakázky, nuceny poskytnou čínským partnerům přístup ke svým technologiím. Vytváří se tak jakási oficiální podoba dosud pokoutního padělání výrobků. Z ní těží například již zmíněná společnost CSR vyrábějící rychlovlaky, která zcela legálně kopíruje technologie japonské firmy Kawasaki.
Problém dálkového ovládání Samozřejmě že podobné zásahy shora dřív nebo později zpomalí v současnosti enormní čínský hospodářský růst založený na rozvoji volného trhu. Podobně, na účet omezení volného trhu, se zřejmě komunistická strana bude snažit řešit i sociální problémy, které by mohly vést k nepokojům a ohrožení vládnoucích špiček. Na letošní vlnu stávek hlavně v zahraničních podnicích zareagovaly úřady tlakem na zvýšení mezd. Přitom už teď přestává být Čína onou levnou dílnou světa. Například minimální mzda vzrostla v Pekingu za poslední čtyři roky zhruba dvojnásobně a v Šanghaji vzrostly požadované platy o 54 procent.
Snaha vytvořit alespoň jakýs takýs systém sociálního zabezpečení a zajistit důchody stárnoucí populaci povede zřejmě i k tomu, že se Západ nebude muset bát nějakého „zneužití“ ohromných čínských devizových rezerv. Než aby je Čína znehodnotila útokem na západní měny, raději je využije na zaplacení sociálního smíru v zemi.
Čína je stále komunistickou diktaturou, byť s hospodářstvím blížícím se volnému trhu a s rostoucím nacionalismem. Jenže diktatura s vševládnoucí stranou zároveň znamená nejistotu a to paradoxně může omezit hospodářský růst. V Číně nefunguje právní stát. Není divu, že se problémem stává kvalita dodávek a dodržování smluv mezi dodavateli a odběrateli.
Paul Milder, který působil jako poradce pro firmy podnikající v Číně, ve své knize Poorly Made in China tvrdí, že značná láce čínských výrobků je dnes způsobena ošizenou kvalitou. První dodávka je sice vynikající, ale už u druhé začne kvalita pokulhávat a není síly, která by dodavatele potrestala. Soudy ani úřady nefungují. „Jedna věc je kvantita, a druhá kvalita. Právě proto nevidím důvod k prorokování slavné budoucnosti Číně,“ upozorňuje ekonom Pavel Kohout. „Země, která neumí vyrobit ani kvalitní dálkový ovládač, a že jsem takový neviděl, nemá na to, být supervelmocí.“
***
Čína má potenciál stát se největším trhem světa fakticky s čímkoliv. Je to dáno mimo jiné tím, že Číňanů je nyní přes 1,3 miliardy, což je přibližně 20 procent světové populace.
