Čtyři obézní dívky třeští oči na obrazovku a řvou, až se na nich klepe sádlo. Tlustýma ručkama bijí do vzduchu, z očí jim prýští slzy a z úst vyrážejí slova OU MAJ GÁÁÁD! Nemějte o ně však strach. Budou v pohodě. Nedívají se na zprávu o zrušení McDonaldů po celém světě. Jen sledují ukázku na listopadovou premiéru filmu Stmívání 2: Nový měsíc. Sledují dívku Bellu, která žádá upíra Edwarda o polibek, a hoblují si hlasivky.
A přitom se v té ukázce vůbec nic neděje. Opravdu. Vůbec. Nic. Bella si přála, aby ji Edward kousl, a daroval jí věčný život už v prvním díle. Edward už minule sýčkoval, že na to nemá a že by s ním jeho milovaná neměla nic mít, protože s ním není v bezpečí. Nic, co by v lidech mělo vyvolávat maniakální reakce. Jenže, samozřejmě, tohle není jen tak nějaká ukázka. Tohle je Stmívání. A smiřme se s tím, že pobledlý upír Edward Cullen je Mickem Jaggerem dnešní doby.
No vážně. Pusťte si na YouTube pár těch letitých nahrávek vystoupení Rolling Stones ze 60. let – a uvidíte fanynky v podobně extatickém stavu. Ne pirát Jack Sparrow, ne agent James Bond; Edward platí za popkulturní ikonu, po níž se mohou utlouct pubescentní dívky od Mnichova po Mexiko. Rozdíl mezi Edwardem a Jaggerem je přitom evidentní. Edward je – na rozdíl od Jaggera i Bonda – úplná nula. Jagger byl rocker! Edward je jen nesmělý. Prokristapána, vždyť on ani nevysává lidi!
Upír Edward je totiž hodný upír. Je to politicky korektní upír. Je to upír, který má v hlavě jakýsi kodex, kvůli němuž přežívá na dietě ze zvířecí krve. Spisovatelka Stephenie Meyerová jej ve své knize představila jako upíra, kterému „z rozcuchaných vlasů odkapávala voda, ale i tak vypadal, jako by právě dotočil reklamu na gel na vlasy“. Upíra, jehož „oslnivý obličej byl přátelský, otevřený, s lehkým úsměvem na bezkrevných rtech“. Upíra, který je introvertní, jezdí ve Volvu C30 a který, když už se konečně dostane do slunečního svitu, v němž každý pořádný upír vybouchne, nevybouchne. Pouze v něm začne jiskřit, „jako by měl tělo posázené tisíci drobných diamantů“. Tak prosím vás kde to jsme?
Řeknu vám, kde to jsme. Nacházíme se v epicentru pop kultury počátku 21. století, kde se právě završil věk Harryho Pottera a nastoupila další velká věc – sága Stmívání. Zatímco Harry Potter byl bildungsrománem, v jehož centru stála cesta mužského hrdiny od dětství k dospělosti, Stmívání je romantickou ságou fanatické dívčí oddanosti, jejíž ústřední hrdince nejde o nic menšího než o nesmrtelnost po boku jiskřícího fešáka. Obrovská hybná síla Stmívání spočívá v tom, že osou příběhu už není muž, ale emancipovaná hrdinka, která nejenže nemusí odolávat upírově nátlaku, ale naopak se ho snaží sama přitáhnout co nejblíž ke svému krku, aby si ji už konečně, sakryš, navěky porobil.
Když si prohlédnete některé z blogů a diskusních klubů, jež se Stmívání věnují na českém internetu, narazíte na stovky dospívajících dívek, které by své pulzující krční tepny nastavily Edwardovi už na prvním rande. Edward je pro ně atraktivní tím, že se k ničemu moc nemá, a míč je tak celou dobu na jejich straně. Pro dívky školou povinné je Edward ten záhadný emo-spolužák, jenž nosí patku přes oko, tváří se mysteriózně, nemluví buď vůbec, nebo naopak v komplikovaných větách, propadá z tělocviku a jeho kůže nikdy nespatřila denní světlo. Upír Edward je prototypem nerozhodného submisivního emo-muže, který se nedokáže rozhoupat, aby holku kousl, ani aby jí naopak zmizel ze života, a tak váhá a říká věci jako: „Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu.“
Umdlelá věčnost
V tom ale nejznepokojivější moment Stmívání nevězí. Stmívání mužské role jede na plné obrátky, a pokud to tady mají vzít na příštích tisíc let do rukou ženy, budu ten poslední, kdo by jim v tom bránil. Co budí při četbě Stmívání větší rozpaky, je ta proklamovaná nesmrtelnost, o niž hraje Bella s Edwardem tak vysokou hru. Proč chce být nesmrtelná? Aby mohla žít navěky s poněkud vyprázdněným upírem. Dobře. A dál?
Dál nic. Bella nemá k nesmrtelnosti jinou motivaci než masochistickou touhu nechat se pokořit zbytky mužského principu a žít věčně. Což je ovšem také ten moment, v němž rezonuje s dívkami, co piští u ukázky na Stmívání 2. I ony mají totiž reálnou šanci, že budou žít velmi dlouho. Moderní medicína je přiblíží k zatraceně vysokému věku. Jenže – proč? Jakou misi budou během své dlouhověkosti plnit? Jaké poslání si chtějí naložit na záda, aby byl jejich život něčím vyplněn? Co je motivuje k věčnému životu? Nic. Stejně jako jejich hrdinka, tak ani ony nemusely nikdy řešit existenční nejistotu. Jsou to dcery doby, která se o ně stará od kolébky do hrobu, a recept na přežití od nich nebyl nikdy dál než nejbližší supermarket. Jsou přejedené životem – a chtějí si přidat. To je nesmrtelnost, již nabízí Stmívání. Nekonečný život bez příčiny, věčnost u televize.
O autorovi| Darek Šmíd, spolupracovník Pátku
