Český fejeton jako žánr z různých, většinou objektivních, důvodů skomírá. Není pro něj odbytiště a není moc autorů, kteří by ho psali. Je tedy velmi osvěžující potkat se s někým, kdo tento (na psaní) nelehký (na čtení) lehký žánr umí i v našich esemeskových časech.
Fejeton chce v první řadě nápad a schopnost svižného psaní. Radka Kvačková, jak je možné přesvědčit se v její čerstvé sbírce, se s ničím moc nepáře. Věrna své novinářské zásadě neunavovat čtenáře zbytečnostmi jde k meritu věci obvykle přímo. Žádné dlouhé povídání, žádné vysvětlování, žádné složité úvahy: zkrátka, ale s vtipem řekne, co má na srdci.
Zážitky z vlastní rodiny Ich-forma naznačuje, že autorka své postřehy sbírá v každodenní realitě vlastní rodiny, což přispívá k věrohodnosti (za to, že skoro všechno prožila, jak popisuje, lze dát ruku do ohně). Čtenář se baví, v tramvaji přejede svou stanici – a přitom nejde o žádné velké myšlenky. Jen o život sám.
Historky z rodinného soužití, jak je Kvačková používá, nejsou ani přehnaně dramatické. Ale mimořádně výstižné, a tím stravitelné nejen pro ženy, které se v jejích malých příbězích pochopitelně stokrát najdou. I muži se nepochybně na mnoha místech pobaveně zasmějí, protože Radka Kvačková jejich slabosti dobře zná a vtipně komentuje. Netváří se přitom jako bůhvíjak chytrá, zkušená manželka, maminka, babička, a rozhodně nementoruje.
Přiznává, že leccos neví a v lecčems pořád ještě tápe. Třeba v otázce manželské (správněji manželčiny) loajality: „U manžela je věc daná pravidlem ‚opustíš otce svého a matku svou a muže svého následovati budeš...‘ Zpočátku to většinou opravdu funguje. Zřejmě i na základě chemie. Jak ale začnou hormony vyklízet pole rozumu a zkušenosti, je třeba se rozhodnout: loajalita, nebo objektivita?“ Tohle rozhodnutí považuje Kvačková za jedno z nejtěžších a nejzávažnějších v životě. „... málokdo pochopí, že můžete říct něco jako ‚mého muže neberte vážně, mele blbosti‘ – a přitom si k němu uchovat vřelý vztah.“
Je víc otázek, které Radka Kvačková stále ještě marně zkoumá: výchovu vnoučat, vztah se zetěm, který se jeví jako originál, feminismus... „Můžu s čistým svědomím říct, že jsem feministka, když žehlím manželovi trenýrky?“ ptá se například a přiznává, že neví.
***
Radka Kvačková
Absolventka Filmové fakulty pražské AMU (* 1944) studovala obor dokumentární film. Od počátku své kariéry však pracuje jako novinářka, dlouhá léta v deníku Svobodné slovo a od roku 1990 je redaktorkou Lidových novin. Podílí se na přípravě pravidelné přílohy Akademie. Fejetony píše mnoho let do tištěných médií, některé z nich soustředila ve sbírce Něco mezi tím (Melantrich, 1990) a fejetonovém deníku s názvem Povodeň a já (Motto, 2002).
