Jednou měl hlas hodně zoufalý. Zaběhl se mu pejsek. Lojzička, miloučká jezevčice, dělala staršímu pánovi něžnou společnost doma i v divadle, sedala na režijním pultíku, věrně čekala u jeho nohou, když se zastavil na sklenku. A jednou někam utekla. Tehdy bylo jeho volání naléhavější, než když ho zradila žena. Vymysleli jsme, jak ztrátu fenky nenásilně zveřejnit - a povedlo se. Nálezce se poctivě přihlásil. Předevčírem se na displeji mobilu znovu objevilo jeho jméno: Smoljak. Člověku se srdce zastaví, když mu volá ten, kdo právě zemřel. Byla to dcera, stejně milá jako její otec. A já si s konečnou platností uvědomila, že Láďa už nikdy nezavolá.
O autorovi| Marta Švagrová, redaktorka LN
