Mirka Topolánka ze školy nikdy nevyhodili, jak občas někdo tvrdí. Na Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě jsem nastoupil v roce 1973 a byl zde nejprve ve funkci velitele čety – vychovatele (četa se rovnala třídě o 30 žácích, rota pak jednomu ročníku). Působil jsem zde s přestávkou v misi OSN až do roku 1996.
Od roku 1971 v rotě podplukovníka Vítka (kde jsem sloužil i já) studoval Mirek Topolánek. V kolektivu se brzy vypracoval a od prvního ročníku vykonával funkci zástupce velitele čety, což mimo jiné znamenalo, že velel pořadovým cvičením a chodil v čele čety při přesunech. Do této funkce byl určen proto, že měl mezi spolužáky přirozený respekt (i s ohledem na svoji výšku), byl velice spolehlivý, měl dobré vojenské vystupování a chování a rychle se naučil, co je třeba i ve vojenské pořadové přípravě. Byl aktivní i v rotní organizaci SSM. Navíc to byl sportovec, který úspěšně reprezentoval školu – hrál odbíjenou. Protože výtečně studoval, byl každé pololetí hodnocen jako Vzorný žák.
Život ve škole trochu kopíroval to, co bylo běžné u vojenských útvarů té doby. Budíček byl několik minut před šestou ranní. Ihned po probuzení následovala rozcvička. Nástup na snídani a do školy byl něco po sedmé hodině. Vyučování začínalo před osmou. Nástup na oběd následoval po skončení výuky. Návrat do ubytovacího prostoru byl prováděn společně ve tvaru, jako ostatně všechny přesuny jednotek. V prostoru ubytoven pak probíhaly denní rozkazy, kde se žáci dozvídali, co je čeká, případně obdrželi osobní poštu. Studenti také od prvního ročníku vykonávali celodenní dozorčí služby. Pro někoho znamenaly nesnesitelnou zátěž.
Osobní volno bylo mezi 14. a 16. hodinou. Čas na psaní dopisů, vycházky do města, povinné doučování, tréninky oddílů, individuální nebo skupinové sportování na rotních sportovištích. Sport byl hlavním způsobem vyžití studentů ve volném čase. Úderem šestnácté hodiny začalo takzvané povinné samostudium. V této době musela většina studentů být na studovnách.
Pokud některé z jiných částí dne byly náročné, tato byla nejvíce svazující a nenáviděná. Podmínky některých ubytoven vůbec neodpovídaly nějaké duševní hygieně nebo nárokům na efektivní přípravu. Následoval nástup na večeři. Večerní osobní volno sloužilo hlavně odpočinku, ale někdy také aktivitám, které byly řízené, anebo nařízené.
Veškerý úklid tzv. rajonů se prováděl svépomocí, to znamená systémem služeb, jako na vojně. Stejně jako u útvaru následovala kontrola dozorčím velitelem a případné odstraňování zjištěných závad. Večerka se až na výjimky netroubila, ale vyhlašovala ve 22 hodin. Naprostá většina studentů usínala jako na povel. Není se co divit. Nápor náročného dne a středoškolského učiva na jejich psychiku vyvolal potřebu odpočinku. Noční klid byl občas rušen cvičným poplachem.
Proč se vůbec stydí a lže?
Mirek Topolánek toto vše zvládal s neskutečnou bravurou, takže se stal jedním z nejlepších žáků ročníku. Otazníky, které jsem kolem tohoto žáka cítil, byly jen dva. Vždy mi bylo záhadou, proč a hlavně jak odolával nabídkám výběru za kandidáta na vstup do KSČ. U tak dobrých studentů bylo obvyklé startovat do dospělosti se stranickou legitimací. Při jeho nesporných velitelských schopnostech, které by z něj udělaly vynikajícího vojáka z povolání, mě poté, co v roce 1975 s vyznamenáním odmaturoval, navíc velice udivilo to, že místo na vojenskou vysokou školu, kam od nás mířili téměř všichni, odešel do civilu. Tam jednak nemohl mít tak dobré materiální podmínky (zatímco civilní student musí shánět peníze na živobytí, vojenský student má plat), a navíc bylo pravidlem, že „zrádci“ (rozuměj všichni, kdo po 4. ročníku opustili vojenskou kariéru) dostali zřídkakdy do vínku doporučení k dalšímu studiu.
Na tyto otázky jsem si vždycky odpovídal domněnkou, která mi dávala smysl. Ve vojenských školách nebyli jen potomci vojáků z povolání a fanoušci armádního sportu. Bylo mnoho „odložených kluků“, kterých se rodiče po čas jejich dospívání prostě „zbavili“ a předali je armádě s tím, že se z ní vrátí dospělí a soběstační. Nikdy jsem nevěděl, zda je Mirek jedním z těchto „dětí“, nebo zda v něm prostě uzrál cílevědomý záměr, že se po skončení školy chce věnovat kariéře. Naprosto ale nechápu, proč se dnes za své úspěšné studium (na škole, kde byli výborní učitelé, kteří jsou dnes na něj náležitě pyšní, a takoví žáci jako bývalý velitel generálního štábu Pavel Štefka) stydí a lže o něm. V dnešním politikovi, na jehož excesech se občas živí tisk celé Evropy, těžko někdy poznávám studenta, kterého jsem si vážil a měl ho rád…
***
Rozšířená verze článku vyšla v Britských listech 24. srpna Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Pavel Skácel, středoškolský učitel
