Po blahobytných časech, kdy se dalo s klidem v duši říct, že práci měl každý, kdo o ni aspoň trochu stál, nás čeká přinejmenším pár let vysoké nezaměstnanosti.
Ekonomika se sice už zvolna vzpamatovává, před námi jsou ale roky jen velmi mírného vzestupu. Firmy hned tak nepřijmou každého, komu daly v krizi výpověď. V útlumu bude celý vyspělý svět, proto se nemůžeme spoléhat na žádnou zázračnou vlnu zahraničních investorů. A snad už nikdo nepřijde s nápadem, abychom je zase začali lákat na pobídky. Navíc jsme si ani promyšlenými investicemi nezaložili na prosperitu v nějakém oboru, kde bychom mohli vyniknout a překvapit konkurenty.
Nejvíc lidí bude bohužel nejspíš bez práce v čase květnových voleb. To načasování je velmi riskantní pro veřejné finance. Ti, jejichž životní úroveň závisí na státu, jsou snadné oběti populistů. Jiřího Paroubka jistě brzy napadne, že třináctá podpora v nezaměstnanosti bude elegantním doplňkem už proslulého třináctého důchodu. Ten nápad by se oponentům bohužel mnohem hůř odstřeloval. Zatímco důchodcům krize nijak neublížila, sehnat práci teď poprvé nebude vůbec snadné.
