Už to bude týden, co zemřela básnířka a kritička umění Věra Jirousová. Na stránkách Lidových novin už na ni bylo vzpomínáno. I tak považuji za povinnost ji na výtvarné stránce připomenout. Ale nikoliv v souvislosti s uměním. Jestli v budoucnosti vyjde kniha jejích textů, spíš to budou básně než články o umění. Jak už kdosi řekl, měla především schopnost vidět krásu světa. Výtvarné umění sice brala vážně, ale ve srovnání s její vášní pro přírodu u ní bylo až na druhé koleji. A mám historku, kterou to můžu doložit.
V roce 1998 jsme spolu s Věrou jeli do Vídně na výstavu Out of Actions. Šlo o přehlídku, která shromáždila akční umění z celého světa. Pro nás byla důležitá, jelikož ukázala rozkvět akčního umění ve východní Evropě včetně Československa. A čestné místo na výstavě měla i Zorka Ságlová, Věřina přítelkyně. Bohužel v době trvání výstavy už Zorka Ságlová nežila, o to více byl její úspěch pro Věru satisfakcí.
Ovšem už během cesty vyplynulo, že výstava je jen jedním z důvodů, proč se Věra do Vídně těší. V parku na Ringstrasse měl totiž kvést vzácný asijský strom tulipánovník. Po výstavě byla Věra k neudržení a spěchala do parku. Tam zjistila, že hledaný strom nemůže najít. „Přece ho neporazili?“ ujišťovala sama sebe. Obešla celý park, ale strom nikde. Věra byla zdrcená. Čekala nás dlouhá cesta zpět do Prahy, ale bylo jasné, že Věru v takovém stavu odvézt nemůžeme. Stáli jsme na trávníku a přemýšleli, co dál. „Vždyť on kvete!“ přišla Věra na způsob, jak strom najít: začala vdechovat vzduch a strom hledala po čichu. Jako doprovod ženské, která to nemá v hlavě v pořádku, jsem se cítil jen do okamžiku, než tulipánovník touto metodou opravdu našla. Čich ji dovedl do sousedního parku, který si s tím prvním popletla. A obrovskou, upřímnou radost, jakou z bledě žlutých květů tulipánovníku měla, snad žádné umění nemůže přinést. Rozloučení s Věrou Jirousovou se koná v pátek 11. 3. 2011 ve 12 hodin ve Velké síni Strašnického krematoria v Praze.
O autorovi| TOMÁŠ POSPISZYL, redaktor LN
