Komentář Pavla Kohouta Blanka a jiné tunely (LN 20. 7.) se značně nepřesně dotýká odpovědnosti stavebního úřadu, příslušného k vydání stavebního povolení na soubor staveb Městského okruhu. Uvedená fakta nejsou zcela korektní, stavební úřad pro vydání stavebního povolení zkoumá především předložené dokumenty po stránce obsahové, tzn. zda jsou zpracovány osobami, které mají potřebnou autorizaci – zejména projektant, geolog, statik a další osoby. Stavební úřad ve stavebním povolení stanovuje podmínky vyplývající ze závazných stanovisek dotčených orgánů, za kterých může být stavba prováděna.
Stavební úřad však nemůže a také neodpovídá za samotnou věcnou stránku stavebního povolení, tj. za události, které v průběhu provádění stavby mohou nastat. To už je výhradně věc dodavatele stavby, který v případě propadu tunelu Blanka přiznal svou stoprocentní odpovědnost. Míru zavinění musí stanovit Báňský úřad a vyšetřující orgány a trestní oznámení na neznámého pachatele je prostě právní formou, jakou se Praha domáhá vyšetření mimořádné události. Je to postup naprosto standardní. Praha dělá i samostatně všechny kroky, které jako objednatel stavby učinit můžeme, ale nejsme vyšetřovatelé. Za stavbu odpovídá projektant Stejně nepřesný je způsob, jakým pan Kohout vnímá a popisuje problém památkové péče. Předně orgánem státní památkové péče na území hlavního města Prahy je Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy, jak zní celé označení příslušného správního orgánu. A je opět naprosto chybné tvrzení, že tento odbor kontroluje nejen záměr projektu, ale i jeho technické provedení. Skutečnost je jiná a vyplývá zejména z § 158 a § 159 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a předpisů prováděcích ke stavebnímu zákonu. Za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby podle projektové dokumentace totiž odpovídá její zpracovatel – projektant. Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu, jako jeden z mnoha dotčených orgánů státní správy, posuzuje předloženou projektovou dokumentaci výlučně z toho hlediska, nakolik se zamýšlený záměr může dotknout ochrany kulturního dědictví na daném území. Technické provedení projektu s odkazem na výše uvedené kontrolovat nemůže.
Lidský život je víc než vkus Větší problém máme s druhou částí komentáře Pavla Kohouta, kde čtenářům oznamuje, že v Praze přibývají jako houby po dešti i další drobnější tunýlky, kdy podle autora přibývají v Praze zbytečné dělicí ostrůvky a betonové bloky na ochranu chodců.
Rádi bychom autora pozvali k nám na úřad, aby měl možnost nahlédnout do činnosti pracovní skupiny BESIP hl. m. Prahy.
Možná by pak bylo autorovi zcela jasné, že po výše uvedených úpravách jsou naopak pro chodce komunikace daleko bezpečnější než například tolik rozšířené montované zpomalovací prahy, neboť zcela mění pohled řidičů na přechod pro chodce jako takový.
Proto můžeme s jistotou trvat na tom, že v žádném případě nejde o vyhozené peníze a už vůbec o tunýlky do městské kasy. Každý takto upravený přechod totiž prochází bezpečnostním auditem, který stanoví prioritu v plánování úprav jednotlivých přechodů podle stupně ohrožení chodců. Částečně se s autorem shodneme, že taková úprava může někdy působit „nevkusně“, co je ale vkus oproti lidskému životu! Navíc tato opatření většinou bývají přechodného charakteru do doby rekonstrukce celé komunikace.
Proti čemu se ohrazujeme důrazně, je autorovo tvrzení, že jde o tunelování veřejných rozpočtů. Blanka je součástí komunikačních okruhů, což jsou standardní dopravní řešení, která si prakticky všechny metropole vyřešily už v minulém století – jako naprostou dopravní nutnost. Úpravy komunikací dělá každé město, protože s tím, jak roste hustota automobilového provozu, jsou z hlediska zvyšování bezpečnosti silničního provozu prostě nezbytností. Tvrdit, že jde o tunelování veřejných rozpočtů, je nesmysl, je to populismus nejhrubšího zrna a zkreslení reality za hranici absurdity.
O autorovi| tiskový mluvčí Magistrátu hlavního města Prahy
