Začalo to na jaře 1968, kdy za mnou přišel vytáhlý student Vysoké školy ekonomické Miloš Zeman a chtěl, abychom společně založili na první jarní den Futurologický klub. To se nám sice podařilo, myslím, že Miloše jsme jako iniciátora zvolili předsedou. Ale nepočítali jsme s příchodem sovětských okupantů, takže se klub rozpadl. A Miloš si tehdy ani ve svých nejbujnějších prognózách nedovedl představit, že se jednou stane předsedou české vlády.
O rok později jsem se dočetl, že americká letecká společnost Panam dává dohromady seznamy lidí, kteří se chtějí podívat na Měsíc. Samozřejmě jsem se přihlásil. Legitimace klubu prvních výprav na Měsíc mi přišla v době, kdy jsem jako novinář sledoval ve Spojených státech start a let Apolla 11 s prvními lidmi, kteří tohle nebeské těleso navštívili. Jenže po několika letech Američané projekt Apollo ukončili a o vesmírné turisty nikdo nestál. Navíc firma Panam zkrachovala.
V létě 1975 se na oběžné dráze spojily americká a sovětská kosmická loď. Ledy mezi Západem a Východem se začaly lámat. Mluvilo se o možné společné cestě sovětských a amerických kosmonautů na Mars. To bylo téma! Když jsme o tom diskutovali s kamarádem Antonínem Vítkem, člověkem, který toho ví u nás o kosmických letech nejvíc, dospěli jsme k závěru, že po technické stránce by se to mohlo zvládnout do konce 20. století. Tonda potom vypočítal dráhu letu pro roky 1998–1999 a já obešel několik vědců, abych se poradil o tom, jak by mohl vypadat marťanský život a s jakými psychickými potížemi se mohou lidé během tak dlouhé cesty potýkat. Pak jsem tedy napsal knihu Cesta na Mars 1998–1999. Jenže než jsem ji dodělal a než vyšla, obě velmoci se rozkmotřily a ledy studené války znovu narůstaly. A kosmonautika se ubírala jinými cestami.
Začátkem 80. let jsem se pustil do rozsáhlejší prognózy – chtěl jsem popsat celý budoucí vývoj kosmonautiky. Různé zmínky se daly najít v odborných amerických časopisech, které chodily do redakce časopisu Letectví a kosmonautika. Ovšem brzy jsem zjistil, že to nestačí. Z těch žurnálů jsem si vypsal adresy předních amerických odborníků a manažerů a napsal jim asi stovku dopisů se žádostí o jejich další odborné články. Dvě třetiny odpověděly a zahrnuly mne množstvím informací. Americké ministerstvo energetiky mně poslalo v několika balících, to bylo snad 30 kilogramů, sérii studií o kosmických slunečních elektrárnách. Mimochodem, jak jsem se dočetl v 90. letech ve spisu, který na mě vedla Státní bezpečnost, tuhle korespondenci sledovali, ale nijak je to zaplaťpánbůh nevzrušovalo.
Napsal jsem asi 700 stránek. To bylo na jednu knihu moc, proto jsem ji po dohodě s nakladatelství rozdělil. Města v kosmu se týkala letů okolo Země a na Měsíc včetně všech možných aplikovaných družic důležitých pro pozemské hospodářství, pro zlepšení úrovně našeho života. V Polidštěné galaxii jsem rozebíral nejen lety lidí na Mars, ale i k dalším planetám a dokonce i mimo naši sluneční soustavu.
Musím přiznat, že tahle tíha budoucnosti měla na mne negativní vliv. Dřív jsem býval nadšeným čtenářem sci-fi. To se teď změnilo. Najednou jsem měl pocit, že většina autorů sci-fi – s výjimkou klasiků jako Arthura C. Clarkea či Isaaca Asimova – se do budoucnosti neumějí zahledět, představy vědců a inženýrů o budoucnosti jsou mnohem plastičtější a přitažlivější. Od té doby sci-fi prakticky nečtu.
Přišel jsem o svůj oblíbený žánr, a co mi z té budoucnosti zbylo? Třeba mobilní telefon. Mám ho maličký, vejde se pohodlně do kapsy, zato tehdy si konstruktéři představovali mobily fungující výhradně přes družice, s anténami ve tvaru deštníku. Aplikované družice jsou požehnáním. V televizi a v novinách vídám snímky našeho koutku Evropy, kde je meteorologická situace, s přáteli za oceánem nejspíš telefonuji přes družice... a určitě jsou ještě nějaké věci z aplikovaných družic, které využívám a teď nejsem schopen si na ně vzpomenout. Na Měsíc už nepoletím. Američané se tam chystají ve druhé polovině příštího desetiletí, snad se toho aspoň dožiju. A výprava na Mars se uskuteční možná koncem 30. let, ale to bych tu musel být do stovky.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
