Shrnout víc jak čtyři desetiletí existence jedné z nejvýznamnějších kapel rockové historie do jediné knihy není snadné předsevzetí. Přitom Nick Mason, bubeník Pink Floyd, o kterých je zde řeč, to vlastně umí v jediném odstavci: „Na škuneru jménem ,Floyd‘ jsme sloužili pod drsnými kapitány. Šílený kapitán Barrett byl první z nich; jeho zářící oči plné podivných vizí nás málem přivedly do záhuby, dokud nás vzpoura neuvrhla pod nadvládu krutého Rogera... Ten pak sám odešel po prkně a nahradil ho zkušený námořník Gilmour.“
Hračičkové mezi halucinogeny
Věta pochází z českého překladu Masonovy knihy Inside Out, popisující zevrubně cestu Pink Floyd od úplných počátků až ke koncertu Live8 v roce 2005, kde se kapela znovu sešla na pódiu s „krutým Rogerem“, míněno samozřejmě Watersem. Masonova kniha, vydaná u nás pod snad až moc střízlivým názvem „Pink Floyd - Od založení do současnosti“, těží z charakteru vzpomínajícího. Zdobí ji dobromyslný humor, sebeironie, autor navíc nikdy nejde daleko pro dobrou historku. Obstojný český překlad navíc čtenáři neupře Masonovu bubenickou schopnost dobře načasované pointy.
„Bylo to období, kdy představa, že nějaký šílený hippie přidá do pitné vody LSD, byla oblíbenou noční můrou - nebo snem, podle toho, jak se na to díváte,“ popisuje Mason Anglii a blížící se konec 60. let. Vydavatelství EMI tehdy získalo kapelu s psychedelickou nálepkou, tu ovšem, až na Syda Barretta, halucinogeny moc nezajímaly.
Po jeho nedobrovolném odchodu sledujeme, jak se sympatičtí vlasatci z fotografií z počátku kapely mění ve zvukové pokusníky, nepříliš úspěšné velkopodnikatele, daňové exulanty, zpovykané stadionové hvězdy projevující „větší zájem o zamlouvání kurtů na squash než o vylepšování koncertního programu“ a později v zodpovědné otce od rodin, kteří si váží svého zaměstnání. „Nikdy jsme spolu neuměli mluvit o důležitých tématech,“ přiznává tu Mason upřímně v kapitole o Watersově odchodu. Výmluvných charakteristik členů Pink Floyd je tu dost, při vší otevřenosti však Mason zachovává jistou shovívavost a loajalitu ke členům party.
Obzvlášť zajímavé jsou popisy „vnitřku“ hudby Pink Floyd, jakýsi pohled do strojovny. „Věta napsaná písmeno po písmeni pozadu a pak přečtená nahlas nebude znít správně, když se pustí opačným směrem, ale když se věta nahraje a pak pustí pozpátku, je možné se ji naučit a odrecitovat. Když se přehraje zase pozpátku, vznikne tak zvláštní efekt,“ dává Mason nahlédnout do kuchyně zvukových pokusníků po Barrettově odchodu. „Rozmotali jsme kilometry lepicí pásky, brnkali na kráječ vajíček...“
Stejně fanoušci ocení genezi poznávacích znaků kapely - například proslulého nafukovacího vepře, doplňku koncertujících Pink Floyd. Deset metrů dlouhý prototyp se při fotografování utrhl a po krátkém letu směrem na Německo jej nepoškozený našel farmář v hrabství Kent. „Vyprávělo se, že jeden pilot dopravního letadla neposlušné prase zahlédl při přistávání na Heathrow, ale bál se to ohlásit, aby si letová kontrola nemyslela, že pil, “ dává k dobru Mason.
Píší teď tajní recenze?
Memoáry občas boří půvabné legendy - třeba tu o nenadálém příchodu Syda Barretta do studií na Abbey Road. Kapela právě natáčela píseň Shine On You Crazy Diamond, právě o Barrettovi, říkává se. „Nejsem si jistý, jestli to tak opravdu bylo,“ podotýká Mason.
A není to jen četba pro pamětníky. K nalezení je tu i pozitivní dopad někdy vysmívané politické korektnosti - dnes zní neuvěřitelně, že Roberta Wyatta, bývalého bubeníka Soft Machine, s nímž Mason spolupracoval na první sólové desce, nechtěla tehdejší BBC ukázat v televizi na invalidním vozíku.
Samozřejmě jsou zajímavé i vzpomínky na první koncert u nás a návštěvu Václava Havla. „Mnoho z nás si cestou přečetlo některou z jeho knih, abychom mohli ukázat, že o jeho díle něco víme, a přemýšleli jsme, jestli Václav strávil poslední noc poslechem našich cédéček,“ vzpomíná Mason. „Někteří jeho ministři vypadali, jako by byli v minulém životě rockovými kritiky. Napadlo mě, jestli se teď za nového režimu tajná policie náhodou nezabývá psaním recenzí na alba.“
