„Jeden den jsem demonstroval na Václavském náměstí pod balkonem Melantrichu a už v noci mi volal Vladimír Hanzel, jestli bych jim zítra nepřišel pomoci,“ vzpomíná publicista. Druhý den už mluvil z balkonu sám.
Pokud jde o konkrétní bezpečnostní opatření, přítomnost lidí v řídícím centru Občanského fóra se zpočátku korigovala jen tím, že vstup byl možný na konkrétní pozvání. „Někdo někoho znal a řekl - toho pusťte dál. Měli jsme také jakési provizorní legitimace označené razítky z dětské tiskárničky - byl tam medvídek a podobně. Méně nás bylo jen zkraje v Galerii U Řečických ve Vodičkově ulici, ale v Laterně magice a ve Špalíčku pak už bývala spousta lidí,“ říká Jiří Černý.
Jak se pak dodatečně ukázalo, mezi přítomnými se objevovali i lidé, kteří v té době ještě byli evidováni jako spolupracovníci StB. Píše o tom například Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce. A nyní to potvrzuje i sám Černý: „Ve chvíli, kdy vyšly Cibulkovy seznamy tajných spolupracovníků, jsme zjistili, že s námi zasedal i spolurozhodoval leckdo z nich.“ A dodává: „To ale neznamená, že nutně musel hned běžet se vším, co se dozvěděl, do Bartolomějské. Ono se taky nic tak zvlášť tajného většinou nepeklo.“
Mezi jeho vzpomínky ale patří jedna, která se týkala závažnějšího jednání. „Jednou jsme v Laterně měli pocit, že to jednání je důležité, byl tam Václav Havel, Saša Vondra, Jiří Křižan a další -a v tom vletěl do místnosti jako blesk John Bok a volal, vy volové, máte zapnutý mikrofony a všechno, co říkáte, jde ven, do Jungmannovy ulice. No, a revoluci to taky neporazilo.“
Podle Jiřího Černého byla všechna jednání hodně volná. „Většině z nás bylo jasné, že jedinou výhodou, jakou máme, je rychlost a podpora lidí na náměstích. A že ta podpora nebude nekonečná, takže se musí jednat okamžitě. Každý tedy přiložil ruku k dílu, jak uměl,“ vzpomíná. Mnozí lidé z jeho okolí si prý tehdy mysleli, že žádný boj o moc neprobíhá, což se vzápětí ukázalo jako poněkud naivní. „Například, když Husák jmenoval novou vládu a naši přijeli celí nadšení v noci do Špalíčku, objevili se tam i lidi, kteří tam doposud nechodili. Rychetský, Dejmal a další. Václav Klaus se tehdy ohražoval, zřejmě věděl, kdo jaké má názory, patrně v tom Prognostickém ústavu nepřemýšlel jenom o ekonomice. Já tehdy ovšem vůbec netušil, že i v disentu existovalo nějaké zásadní názorové členění,“ uzavírá své vzpomínky Jiří Černý.
