Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Z násilníků bývají dobří pečovatelé. Mezi vězni je ale čistič graffiti Černý výjimka, říká psycholog

Česko

  5:00
PRAHA - Entuziasmus pro službu veřejnosti Miloslava Černého, který vyčistil graffiti na Karlově mostě, není pro propuštěné vězně ničím typickým, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz hlavní psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička.

Vězeňský psycholog Václav Jiřička. foto:  Michal Růžička, MAFRA

Příběh Miloslava Černého uhranul českou společnost. Jako neznámý fantom nejprve přes noc odstranil z Karlova mostu graffiti, se kterým památkáři plánovali válčit tři týdny. Kvůli zájmu policie se ke svému zákroku sám přiznal.

Spáchal dvojnásobnou vraždu a 11 let seděl ve vězení. ‚Nechci vděk,‘ říká muž, který umyl Karlův most

Odhalil ale i temnou stránku života. V březnu 2000 zastřelil svou ženu, která ho před tím opustila, a jejího partnera, za což si o půl roku později odnesl od soudu dvacetiletý trest. Během něho ale pilně studoval a dle svých slov si plně uvědomuje dopad svých činů. Vězení opustil po necelých jedenácti letech a během více než sedmi let na svobodě už založil novou rodinu. O chválu a slávu ale nestojí, ještě má prý společnosti co vracet.

Mezi vězni není takový přístup běžný, častěji se starají hlavně sami o sebe, popisuje hlavní psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička své zkušenosti v rozhovoru pro Lidové noviny.

Lidovky.cz: Stává se, že zdi věznice opouštějí lidé s podobně „mesiášským“ naladěním, jaké vykazuje pan Černý?
Nenazýval bych to mesiášstvím. Lidé v jeho situaci byli odkázáni na druhé a v okamžiku, kdy se dostanou do situace, kde mohou pomoci oni, udělají to. Takové případy jsou ale výjimečné, neděje se to masově. Vím například o tom, že lidé, kteří dopustili závažných násilných trestných činů, se stávají dobrými pečovateli či pečovatelkami. To je přesně ta situace, kdy člověk znovu objeví svou roli a hodnotu při pomáhání jiným.

Lidovky.cz: Uvázl vám v paměti nějaký podobný případ?
Třeba případy právě pečovatelů, ačkoliv to nejsou tak mediálně bombastické příběhy. Existují třeba vězni, kteří založili spolek pro bývalé vězně, což je společensky velmi přínosné. Měli pocit určité méněcennosti a rozhodli se s tím tímto způsobem bojovat. Pro společnost je to velká věc, ač o tom veřejnost moc neví.

‚Ukážu vám, jak jsem umyl Karlův most.‘ Čistič z povolání Miloslav Černý prezentoval odstranění graffiti

Lidovky.cz: Příliš vězňů opouštějící brány věznic, na rozdíl od pana Černého, asi nemluví o vracení dluhu společnosti a vytváření přidané hodnoty…
Většinou to tak skutečně není. Ti lidé mají dost starostí sami se sebou. Rozlišuji navíc mezi těmi, kteří si trest jednoduše odseděli i se všemi povinnostmi a těmi, kteří se zároveň chtěli zabývat sami sebou. To znamená, že třeba prošli resocializačním kurzem, kde pracovali s psychologem či terapeutem. Přemýšlí pak díky tomu o tom, jak se do vězení dostali, a jak se případnému opětovnému pobytu v něm vyhnout. Absolventi takových kurzů obvykle odcházejí z pocitem, že mají vůči svým blízkým dluh, že mají před sebou úkol zapojit se zpět do populace. Takových je ale malá část, většina se zabývá spíše bydlením a prací. Někteří odchází dokonce z pocitem křivdy, myslí si, že jim bylo státem ublíženo a svou vinu si odmítají přiznat. Je to určitá forma osobní psychologické obrany. Samozřejmě vědí, co udělali, ale brání se tomu, aby si to připustili. Abych to shrnul, tak přístup pana Černého skutečně není většinový jev.

Lidovky.cz: Pan Černý dostal za dvojnásobnou vraždu dvacet let, odseděl si necelých jedenáct. Co posuzujete u vězňů, kteří by měli být podmínečně propuštěni?
Je potřeba říct, že hodnocení k soudu pro podmínečné propuštěné nevzniká jen tak přes noc. Odborní zaměstnanci, mezi nimi i my psychologové, jsou s těmi lidmi neustále v kontaktu. Jsou navíc zařazeni v tzv. Programu zacházení, který je hodnocen opakovaně, máme tedy o jednotlivcích dobrý přehled. Určitě to není tak, že bychom se najednou sešli nad nějakým případem a museli dumat, jak na tom vlastně je. To víme celou dobu. Lidé si často myslí, že posuzujeme hlavně to, jak se člověk za mřížemi choval. Jenže to zdaleka nestačí, dobré chování ve věznice zdaleka nepředpovídá dobré chování mimo ni. Ve vězení by bylo snadné chovat se účelově dobře, navíc během výkonu trestu ani nemáme podněty, které by nás sváděly k trestním činům. Hodnotíme i to, zda u člověka došlo ke změně postojů, zda je schopný si přiznat, že trestný čin spáchal. To je důležitý milník, mnozí ho vůbec nepřekročí. Celý takový posudek je o každodenní práci s odsouzenými. Dobré chování ale nestačí.


Lidovky.cz:
Miloslav Černý si za mřížemi doplňoval vzdělání, co to šlo. Je zájem o studium indikací, že se odsouzený dokáže dobře adaptovat na běžný život?
To určitě ano. Kvalifikace a vzdělání jsou obecně důležité faktory pro opětovně začlenění do společnosti. Ambice vězňů jsou ale různé, většina lidí za mřížemi moc vysokého stupně vzdělání nedosáhla. Proto jim umožňujeme udělat si svářečské či jiné praktické kurzy, které jim umožní najít si po propuštění práci. Existuje pro ně třeba odborné učiliště, u kterého je významné, že jeho absolvent dostane výuční list, který vypadá jako každý jiný. Zaměstnavatel pak nepozná, že si ho člověk udělal ve věznici. Vysokoškolské vzdělání nabízíme také, týká se ale pouze jednotlivců, rozhodně o něj není masový zájem.

Neschválené odstranění graffiti z Karlova mostu nepoškodilo zdivo, potvrdila pražská TSK

Lidovky.cz: Čistič graffiti Černý se do vězení dostal ve třiceti, odcházel po čtyřicítce. Jakým faktorem je při resocializaci věk odsouzeného?
Uznávaná psycholožka Terrie Moffittová přišla na základní dva vzorce delikventního chování vězňů. První skupinou lidově řečeno „cloumají hormony“ a jejich kriminalita je spojena s věkem adolescence a rané dospělosti. Takoví časem trestnou činnost stejně páchat přestanou, dojde jim energie a nebude je k tomu nic pudit. Druhá skupina jsou perzistentní pachatelé, kteří mají trestnou činnost jako styl života a těžko se budou napravovat. Posuzujeme každého samozřejmě individuálně, nicméně určitá vodítka spojená s věkem máme. Okolo střední dospělosti (35 – 50 let) už riziko delikventního chování příliš nenarůstá. Na druhou stranu ale narůstá riziko násilí v rodině, po patnácti letech soužití může partner či partnerka „lézt na nervy“ víc a víc a domácí násilí se může stupňovat. Končí to vraždami manželů a manželek. Chci tím říct, že to nelze zcela zobecnit, třeba loupežná přepadení či krádeže aut se zase typicky dějí spíše v mladším věku.

Lidovky.cz: A pokud jde léta strávená za mřížemi?
Během let za mřížemi se člověk nevyhnutelně odnaučuje sociálním dovednostem. Navíc pokud strávíte ve vězení deset let, výrazně se promění využívané technologie. Třeba práce s mobilními chytrými telefony či bezkontaktní platby. Jsou to drobnosti, ale když se nasčítají, připadá si člověk často ztracený. Je to jako by vás zavřeli do podpalubí velké zaoceánské lodi a po několika měsících vás vyložili na jiném kontinentu, kde byste neměli vůbec nic, nikoho byste neznali. To by bylo těžké pro každého, o to více pro odsouzené.

Zásah amatéra nám ztížil práci, Karlův most mohl i poškodit, říká restaurátor o zmizelém graffiti

Lidovky.cz: Není v zájmu vězeňské služby příběh pana Černého, třeba skrze přednášky či semináře, využít jako pozitivní příklad pro ostatní?
To je mimo mé odborné zaměření a nedokážu to proto zhodnotit. Zkusím ale odpovědět mými zkušenostmi z praxe. Pracuji s týmem dalších kolegů v resocializačním programu pro pachatele násilí. Ti obecně nemívají příliš dobrou prognózu. Když se jim ale intenzivně věnujete, je možno dosáhnout velmi vysoké úspěšnosti. Tito lidé pak občas chodí třeba do škol a říkají své příběhy. Jindy zase mají na akcích pro veřejnost možnost sdílet své zkušenosti. Většinou se jedná o velmi silné momenty, ačkoliv si nejsem jist, jak moc mají preventivní účinek, jelikož na takové akce chodí lidé, kteří kriminalitou ohroženi nejsou.

Lidovky.cz: Míra recidivy u nás není ideální, pohybuje se okolo 70 procent. Co zbylých 30 procent, tedy ti, kteří se již ke zločinu nevrátí? Dá se říct, kolik z nich jsou pachatelé závažných trestných činů?
Nejprve k recidivě. To číslo znamená, že v českých věznicích je 70 procent vězňů recidivistů. Můžete ji měřit celoživotně, některé země ale ji ale evidují jen dva roky po propuštění. V takovém případě jsou čísla samozřejmě mnohem nižší. Zajímavé nicméně je, že u nejzávažnějších trestných činů, třeba vražd nebo sexuálně motivovaných činů, recidiva zas tak vysoká není.

Lidovky.cz: Čím to je?
Příčin je několik. Když se patnáct let nedokážete dohodnout s manželkou, kterou pak zabijete, a dostanete patnáct let vězení, tak vám už po skončení trestu nezbývá moc času si zase někoho najít a po patnácti letech ho zabít. Samozřejmě to říkám s nadsázkou. Mezi těmi třiceti procenty jsou i lidé – a není jich málo – kteří páchali tu nejzávažnější trestnou činnost a nyní žijí spořádaným životem. Jsou to naši sousedé, jezdíme s nimi hromadnou dopravou, a ani o tom nevíme. Celkový obrázek není zdaleka tak hrůzyplný, jak se někdy zdá.